IV.ÚS 838/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 838/19 ze dne 21. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Turynové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2018 č. j. 1 Co 52/2016, 3 Co 137/2018-231 v části, kterou byl změněn výrok VI rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2016 č. j. 36 C 195/2013-139, a výroku III rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2018 č. j. 1 Co 52/2016, 3 Co 137/2018-231, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Jiřího Kubelky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených výroků rubrikovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 č. j. 36 C 195/2013-139 zamítl žalobu vedlejšího účastníka na zadostiučinění čtyřmi písemnými omluvami adresovanými vedlejšímu účastníkovi ve znění uvedeném ve výrocích I až IV a na zaplacení částky 50 000 Kč (výrok V). Vedlejšímu účastníkovi uložil, aby zaplatil stěžovatelce náklady řízení ve výši 32 912 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI). 3. Krajský soud následně doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 3. 2018 č. j. 36 C 195/2013-196 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal určení, že se stěžovatelka jednáním, za něž byla požadována omluva, dopustila neoprávněného zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovatelce zaplatil náklady doplňujícího rozsudku ve výši 4 114 Kč (výrok II). 4. Vedlejší účastník podal odvolání proti obou rozsudkům krajského soudu v plném rozsahu. Stěžovatelka podala odvolání toliko do nákladů řízení obou rozsudků krajského soudu. 5. Vrchní soud rozsudek krajského soudu ze dne 21. 3. 2016 č. j. 36 C 195/2013-139 ve výrocích I až V potvrdil a výrok VI změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení částku 26 559,50 Kč (výrok I). Dále rozhodl, že doplňující rozsudek krajského soudu ze dne 9. 3. 2018 č. j. 36 C 195/2013-196 se potvrzuje (výrok II). A konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). K ústavní stížností napadeným nákladovým výrokům vrchní soud uvedl, že vedlejší účastník se podanou žalobou o ochranu osobnosti domáhal morálního a peněžitého zadostiučinění za skutky popsané v žalobě. Celistvost předmětu řízení vrchní soud posoudil analogicky podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1215/2013 k výkladu sazby soudních poplatků. Nejvyšší soud přijal závěr, že je-li předmětem žaloby na ochranu osobnosti nemajetková újma v penězích, vybere se poplatek pouze jednou sazbou podle Sazebníku zákona o soudních poplatcích, bez zřetele k tomu, zda se žalobce domáhá též nepeněžitého zadostiučinění. Kumulaci nároků v jedné žalobě posoudil jako integrální nárok na ochranu osobnosti. Uvedené závěry Nejvyššího soudu lze přiměřeně vztáhnout také na odměnu advokáta tak, že nejde "o spojení mnohačetných nároků". Tarifní hodnota předmětu řízení proto nebyla zvýšena nad rámec § 9 odst. 4 písm. a) za použití § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud však změnil podle § 220 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), výrok o náhradě nákladů řízení a úspěšné stěžovatelce podle § 142 odst. 1 o. s. ř. snížil náhradu nákladů řízení oproti krajskému soudu, jelikož za neúčelně vynaložený úkon právní služby měl vrchní soud vyjádření stěžovatelky k věci ze dne 16. 1. 2015, když za nezměněného skutkového stavu stěžovatelka pouze doplňovala své původní vyjádření k žalobě ze dne 5. 2. 2014, a proto jí na uvedený úkon nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů, protože žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení úspěšný. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka předně uvádí, že byla zcela překvapivě v odvolacím řízení zjevně penalizována za své odvolání do výroku, který je povinností soudu přezkoumávat ex officio, tedy i bez úkonu (odvolání) ze strany účastníka, a to do výroku o nákladech řízení, ztrátou výhody v podobě principu úspěchu ve věci. Takovýto postup je v extrémním rozporu se spravedlností a je zjevným porušením předvídatelnosti práva a spravedlivého procesu. Vrchní soud se jal posuzovat dvě nesouměřitelné kategorie rozhodování, a to rozhodování v meritu věci s rozhodováním o nákladech řízení, a to i přesto, že každé rozhodování je založeno na jiném principu. Meritum věci je podstatou sporu, přičemž náklady řízení jsou právě v principu úspěchu ve věci odvislé od merita věci. Je-li tedy úspěch v meritu věci doprovázen neúspěšným výrokem o nákladech řízení, pak je zde logický rozpor, který by bylo možno odstranit jen nějakými okolnostmi hodnými zvláštního zřetele, které však v daném případě nenastaly. Rozhodnutí je překvapivé; fakticky, a nikoliv správně právně, jde o implicitní aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., tedy rozhodování podle zvláštních okolností vylučujících uplatnění principu úspěchu ve věci. Stěžovatelka uvádí, že měla v řízení proti ní vedeném na ochranu osobnosti v meritu věci plný úspěch. Je extrémně nespravedlivé, je-li penalizována za to, co vlastně nemůže ani ovlivnit. Její odvolání je za situace odvolání vedlejšího účastníka do merita věci jako celku nutno brát jen jako jakýsi podnět k přezkoumání. 7. Stěžovatelka dále nesouhlasí s odkazem vrchního soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1215/2013, jelikož toto se týká výlučně jen soudních poplatků. Stěžovatelka uvádí, že se musela bránit celkem sedmi samostatným a na sobě nezávislým nárokům, kdy za každý takový nárok požadoval vedlejší účastník specifické odškodnění. Z formulace nároků jako jednotlivých skutků pak vyplývá, že tyto nemají žádnou skutkovou souvislost, přičemž každý z těchto skutků mohl být uplatněn vedlejším účastníkem samostatnou žalobou. Propojení nároků je jen v osobě stěžovatelky. Ke každému z nároků se vedlo dokazování nezávislé na dokazování jiného nároku. Skutečnost, že šlo o samostatné nároky, je patrná z postupu krajského soudu, který se vypořádával s každým jednotlivým nárokem samostatně v samostatném výroku rozhodnutí, což je patrné i vizuálně z úpravy rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že jestliže by se obecné soudy pluralitou nároků zabývaly řádně, pak by musely vedlejšího účastníka donutit ke specifikaci rozdělení zadostiučinění na jednotlivé nároky, a jestliže by se tak stalo, pak by hodnota jednoho úkonu právní služby odpovídala výši od 9 340 Kč do 9 700 Kč, a nikoliv 3 100 Kč, jak chybně stanovily. 8. Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti odkázala na celou řadu rozhodnutí soudů s konstatováním, že napadené rozhodnutí je popřením této konstantní judikatury. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecný