IV.ÚS 84/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 84/23 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Věry Hnidákové, zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, sídlem Korunní 2206/127, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022 č. j. 102 VSPH 671/2022-170 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2022 č. j. 80 ICm 3139/2019-155, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Krejčiříka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou ze dne 22. 8. 2020 podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") jako soudu insolvenčního domáhá po žalovaném vedlejším účastníkovi (odvolaném insolvenčním správci) náhrady škody ve výši 813 178 169,24 Kč s příslušenstvím, a dále škody ve výši 81 035 083,59 Kč, kterou měl vedlejší účastník způsobit stěžovatelce (jako dlužnici) při výkonu funkce insolvenčního správce. Stěžovatelka v žalobě k náhradě škody ve výši 813 178 169,24 Kč s příslušenstvím uvedla, že uplatňuje konkrétní pohledávky vůči konkrétním subjektům, a i přesto vedlejší účastník ke dni podání žaloby tyto pohledávky nesepsal do soupisu její majetkové podstaty, ani neučinil žádné kroky k jejich vymáhání. K náhradě škody ve výši 81 035 083,59 Kč uvedla, že vedlejší účastník, který nereagoval na její výzvy ke zrušení "Dohody o vypořádání zaniklého společného jmění manželů", způsobil její majetkové podstatě škodu v tom, že z ní byly neoprávněně zahrnuty do uvedené dohody majetkové hodnoty, které však nepochybně náležejí do jejího majetku. 3. Stěžovatelka však v řízení o výše uvedené žalobě nezaplatila soudní poplatek ve výši 2 000 000 Kč. Ve lhůtě pro zaplacení soudního poplatku požádala o osvobození od placení soudního poplatku s odkazem na § 111 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neboť se zahájením insolvenčního řízení byla stěžovatelka povinna zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet. Dále odkázala na § 11 odst. 2 písm. m) a o) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, s tvrzením, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro osvobození od soudního poplatku. Krajský soud ji přesto vyzval k předložení vyplněného formuláře "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků" (dále jen "prohlášení"). Stěžovatelka v reakci na výzvu krajského soudu předložila požadované prohlášení, v němž přiznala toliko svůj starobní důchod ve výši 14 494 Kč, přičemž z tohoto důchodu jí jsou měsíčně činěny srážky 2 693 Kč. 4. Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudního poplatku s odůvodněním, že nenaplňuje podmínky podle § 11 odst. 2 písm. n) a o) zákona o soudních poplatcích, které se vztahují k osvobození pro insolvenčním řízení, kdy se osvobození nevztahuje na incidenční spory [§ 11 odst. 2 písm. o) zákona o soudních poplatcích]. Stěžovatelka není osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, pročež je pojmově vyloučeno, aby jí bylo přiznáno osvobození od soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Krajský soud se tudíž zabýval otázkou, zda stěžovatelka může být osvobozena od soudního poplatku podle obecné úpravy zakotvené v § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž stěžovatelkou předložené prohlášení vyhodnotil jako zjevně nedostatečné, neboť krajský soud si na základě informací v něm uvedených nemohl udělat reálný přehled o jejích majetkových poměrech, když mnoho zdrojů příjmů zjevně chybí (např. zamlčení funkcí prokuristky v několika obchodních společnostech, příjmy manžela atd.). Krajský soud však závěr o tom, že stěžovatelce nepřizná osvobození od soudního poplatku, odůvodnil tím, že v jejím případě jde o svévolné a bezúspěšné uplatňování práva podle § 138 odst. 1 o. s. ř., a tudíž je nerozhodné, zda stěžovatelčiny majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudního poplatku, anebo nikoliv. 5. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu odvoláním, jež Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") neshledal důvodným a usnesení krajského soudu napadeným usnesením potvrdil. Vrchní soud dospěl k závěru, že majetková situace stěžovatelky jí neumožňuje uhradit soudní poplatek ve stanovené výši, avšak jsou u ní dány podmínky předvídané v § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, totiž že jde o zjevně bezúspěšné nebo svévolné uplatňování práva. V řízení, v němž má být osvobozena od soudního poplatku, totiž zjevně nemůže být jejím návrhům vyhověno, neboť jde o sérii žalob, které si i protiřečí, jsou účelové a mají za cíl zahltit soud. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka obsáhle rekapituluje dosavadní průběh svého insolvenčního řízení včetně incidenční žaloby. Zejména uvádí, že podle § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona platí, že poruší-li insolvenční správce své povinnosti, lze se na něm domáhat náhrady škody na majetkové podstatě. Ve věci stěžovatelky se porušení povinností vedlejší účastník dopustil tím, že nevymáhal řádně pohledávky za dlužníky stěžovatelky, a dále tím, že neučinil žádné kroky k ukončení účasti obchodních společností Creatis a. s. a Alia Trade s. r. o. ve stěžovatelčině insolvenčním řízení, neboť tyto osoby podaly opožděně incidenční žaloby. Stěžovatelka se tak domnívá, že její věc nelze předem uzavřít tak, že z její strany jde o bezúspěšné uplatnění práva, aniž by mohla řádně ve věci argumentovat. Naopak je toho názoru, že soudy jí zjevně odpírají právo. 7. Stěžovatelka dále odkazuje na usnesení vrchního soudu č. j. 104 VSPH 307/2022-151 ze dne 28. 4. 2022, z něhož se podává, že stěžovatelce jako žalobkyni zůstává zachováno dispoziční oprávnění s majetkovou podstatou v rozsahu, v jakém nebyly konkrétní tvrzené peněžité pohledávky vedlejším účastníkem zapsány do soupisu majetkové podstaty. Na základě tohoto rozhodnutí jsou tak splněny zákonné předpoklady pro osvobození stěžovatelky od úhrady soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Vrchní soud tedy nerespektoval právní názor jiného senátu vrchního soudu, když stěžovatelku neosvobodil od soudního poplatku, čímž porušil její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka využila všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti 9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření vrchnímu soudu, který uvedl, že ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2022 č. j. 80 ICm 3139/2019, 104 VSPH 307/2022-151 (jímž změnil usnesení krajského soudu ze dne 23. 2. 2022 č. j. 80 IČm 3139/2019-137, tak, že se žaloba neodmítá) nepřijal definitivní závěr o tom, že stěžovatelka je aktivně legitimována k podání žaloby o náhradu škody proti jejímu odvolanému insolvenčnímu správci, nýbrž s poukazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1655/2009 uzavřel, že nevzal-li krajský soud při posouzení věcné legitimace stěžovatelky a jejího dispozičního oprávnění k žalobou uplatněným pohledávkám v potaz, že jí tvrzené pohledávky nebyly pojaty do soupisu majetkové podstaty, bylo jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Teprve následně, v souladu s tímto právním názorem vrchního soudu, krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je aktivně legitimována k vedení sporu. 10. Vrchní soud dále uvedl, že krajský soud v napadeném usnesení odůvodnil závěr, že vedlejší účastník tím, že uvedené pohledávky nevymáhal, nemohl stěžovatelce způsobit škodu. K dispozičnímu oprávnění stěžovatelky s majetkovou podstatou vrchní soud uvedl, že byla-li vyloučena pohledávka z majetkové podstaty, přechází tím dispoziční oprávnění k pohledávce zpět na úpadce. Vedlejšímu účastníkovi tedy nelze vytýkat, že pohledávky nevymáhal, když dispoziční oprávnění přešlo na stěžovatelku. Vrchní soud z uvedených důvodů p