IV.ÚS 845/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 845/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Janou Chotětickou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 193/20, Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. září 2020 č. j. 11 Co 16/2020-327, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a M. D., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v části výroku I., označené písm. b) o náhradě nákladů prvostupňového řízení, přičemž tvrdí, že jí byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 25 C 148/2013 se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 3. 2019 č. j. 25 C 148/2013-293 ve znění usnesení ze dne 4. 7. 2019 č. j. 25 C 148/2013-302 byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice (dále i "žalobkyně") o zaplacení částky 174 884 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a byla jí uložena povinnost zaplatit stěžovateli jako žalovanému náklady řízení ve výši 150 700 Kč (výrok II.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci spolu žili od července 2005 do června 2011 v poměru druha a družky, z něhož se narodila dcera. Za trvání tohoto poměru uzavřela žalobkyně dne 10. 9. 2005 smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření s Českomoravskou stavební spořitelnou na částku 200 000 Kč, kterou se zavázala použít na bytové potřeby, a to s tím, že finanční prostředky budou použity na rekonstrukci nemovitosti stěžovatele. Uvedené finanční prostředky byly převedeny na účet stěžovatele. Žalobkyně se domáhala zaplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatele. Okresní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci uplynuly obě z promlčecích dob a nárok žalobkyně je tak promlčen, nejpozději dnem 17. 9. 2008. Okresní soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 22 Cdo 64/2008, podle něhož pouze existence manželství brání promlčení vzájemných nároků, přičemž ve vztahu mezi druhem a družkou § 114 zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatí, a proto nelze dovozovat, že by samotná existence takového vztahu bránila běhu promlčecí lhůty nebo činila námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Okresní soud uzavřel, že žijí-li a investují-li spolu do společné věci účastníci, kteří nejsou manžely, mohou o investicích uzavřít dohodu, neučiní-li tak, nemohou v případě zániku jejich vztahu žádat s odkazem na dobré mravy obdobnou ochranu, jaká by náležela manželům. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatel byl plně úspěšný, a proto mu přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátkou. Opravným usnesením byla opravena zjevná nesprávnost při stanovení odměny právní zástupkyně stěžovatele. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen, ve výroku II. změněn tak, že stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení [výrok I., body a) a b)], a dále byla žalobkyni uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 16 800 Kč (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že okresní soud učinil správná skutková zjištění a ztotožnil se i s právním závěrem okresního soudu, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen. Namítala-li žalobkyně, že stěžovatelem vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, pak krajský soud shodně s okresním soudem tuto námitku neshledal důvodnou. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích a je institutem zákonným, tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Krajský soud shrnul, že žalobkyně žila se stěžovatelem v družském poměru, který nelze klást naroveň rodinně právnímu vztahu mezi manžely. Žalobkyně již v době, kdy investovala peněžní prostředky, věděla, že investuje do nemovitosti ve výlučném vlastnictví stěžovatele, i když k tomu byl v té době právní důvod. Po ukončení společného soužití jí nic nebránilo ve včasném uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel vznesl námitku promlčení, kterou nepochybně sledoval výkon práva v souladu se zákonem, neboť ani žalobkyně netvrdila, že by ji chtěl stěžovatel touto námitkou úmyslně poškodit. 4. Jde-li o náhradu nákladů řízení před okresním soudem, krajský soud dospěl k závěru, že jsou zde dány důvody pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť jde o výjimečný případ a jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Tyto krajský soud spatřoval v okolnostech případu, neboť nároku žalobkyně sice nebylo vyhověno a stěžovatel měl proto plný úspěch ve věci, ovšem krajský soud uvážil, že žalobkyně se nepochybně investicemi svých peněžních prostředků podílela na zhodnocení nemovitosti stěžovatele, což ani sám stěžovatel nepopřel, přičemž poskytnutý úvěr Českomoravské stavební spořitelně, vyjma částky 25 116 Kč, uhradila. Krajský soud přihlédl i k celkovým poměrům obou účastníků, kteří mají pouze vyživovací povinnost ke společné dceři, avšak jejich majetková situace je odlišná, žalobkyně je nemajetná, na rozdíl od stěžovatele, který je minimálně vlastníkem zrekonstruované nemovitosti a rovněž měsíční příjem prodavačky v supermarketu je nepochybně výrazně nižší, než příjem stěžovatele, který pracuje jako lodník. Krajský soud proto dovodil, že rozhodnutí, kterým bude odepřeno stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, se výrazně nedotkne jeho majetkových poměrů. Proto krajský soud výrok o náhradě nákladů řízení před okresním soudem změnil tak, že stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud odůvodnil tím, že stěžovatel byl v odvolacím řízení plně úspěšný, a má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, a to za právní zastoupení advokátkou. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že žalobkyně podala žalobu po více než dvou letech od skončení jejich partnerského soužití. Námitku promlčení nároku stěžovatel vznesl hned na počátku nalézacího řízení ve svém vyjádření k žalobě ze dne 24. 11. 2014. Stěžovatel poukazuje na to, že žalobkyně byla od počátku vedeného soudního sporu právně zastoupena, a proto měla vědět, že bude ve věci neúspěšná, neboť došlo k promlčení nároku. Přesto nadále trvala na projednání věci před soudem. Důsledkem tohoto nedůvodně vedeného a dlouhotrvajícího sporu byly značné náklady, které v souvislosti s tím v řízení vznikly. 6. Podle stěžovatele by bylo nespravedlivé, měl-li by účastník řízení, který se úspěšně ubránil nároku žalobkyně na zaplacení žalované částky, nést náklady dlouholetého sporu, aniž by zde existovaly takové okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly jejich prominutí. Podle stěžovatele není v posuzovaném případě důvod pro použití takové výjimky ze zásady úspěchu ve věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2117/2014). 7. Stěžovatel namítá, že krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečně neodůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení, a to ani tím, když uvedl, že se žalobkyně investicemi svých peněžních prostředků nepochybně podílela na zhodnocení nemovitostí stěžovatele. Tato skutečnost, která byla mezi účastníky od počátku sporná, a o které se vedl mezi účastníky dlouholetý spor, nemůže sama o sobě vést k aplikaci § 150 o. s. ř., neboť tato skutečnost, tj. že žalobkyně investovala do nemovitostí stěžovatele, nebyla v řízení před okresním soudem prokázána, natož aby o ní bylo meritorně rozhodnuto. 8. Stěžovatel namítá, že v odvolacím řízení nemohl úspěšně uplatnit své námitky proti postupu krajského soudu, kterým tento soud pro stěžovatele překvapivě použil § 150 o. s. ř., a moderoval právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení tak zásadním způsobem, že stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 (N 27/32 SbNU 255) a ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterých Ústav