IV.ÚS 846/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 846/22 ze dne 12. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pauka, zastoupeného Mgr. Janem Hejdukem, advokátem, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2022 č. j. 5 As 403/2020-45, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. prosince 2020 č. j. 52 A 1/2020-58, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, Odboru kultury, sportu a cestovního ruchu ze dne 8. listopadu 2019 č. j. KrÚ - 79993/2019 OKSCR OKPP a rozhodnutí Městského úřadu K., Odboru výstavby a technické správy ze dne 30. dubna 2019 č. j. MUKR/5513/2019/OVTS/AH, a návrhu s ní spojeném na zrušení vyhlášky Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové, o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje, ze dne 17. října 1990, a tzv. "Mapy památkové zóny města Králíky", za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského úřadu Pardubického kraje a Městského úřadu K., jako účastníků řízení, a 1. Petry Paukové a 2. Věry Ettelové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních a správních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy. 2. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení vyhlášky Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové, o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje, ze dne 17. 10. 1990 (dále jen "Vyhláška o prohlášení památkových zón"), a tzv. "Mapy památkové zóny města K.". 3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad K. (dále jen "městský úřad") napadeným rozhodnutím považoval z hlediska zájmů státní památkové péče nadále za nepřípustné schválení prací spočívajících v provedení výměny šesti bílých oken dřevěných, špaletových, dvoukřídlých, vnějších ven otvíravých, členěných do latinského kříže a vnitřních, dovnitř otvíravých, členěných na šest tabulí, s větracími křídly v horní třetině, a to za okna nová plastová, dovnitř otvíravá se zachováním původního vzhledu a členění, v I. patře uličního průčelí domu č. p. X v ulici V. v Městské památkové zóně K. 4. K odvolání stěžovatele Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") napadeným rozhodnutím (až na dvě nepatrné úpravy) potvrdil rozhodnutí městského úřadu. 5. Podle správních orgánů není osazení okenních otvorů plastovými okny přípustné, jelikož byla prokázána nejen exponovanost místa předmětného domu z hlediska jeho kulturně historického významu, ale i s tím související nevhodnost využití plastových oken - a to na základě znaleckého posudku, provedeného místního šetření, vyjádření Národního památkového ústavu, jakož i vyhlášky o prohlášení památkových zón. Po pečlivém zvážení městský úřad v minulosti povolil vlastníkům nemovitosti do zahradního průčelí osadit plastová okna zjednodušené konstrukce; naproti tomu památkově hodnotnější uliční průčelí zasahuje již více do vlastnických práv, a to ve prospěch památkové ochrany. Pro vlastníky nemovitostí nacházejících se v městské památkové zóně však existují kompenzace vzniklých vícenákladů a mohou si požádat o finanční příspěvek z Fondu památkové péče města K. a Programu podpory kultury a památkové péče v Pardubickém kraji. 6. Žalobu stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 7. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I), a rozhodl, že se krajskému úřadu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (výrok II). Podle Nejvyššího správního soudu byla městská památková zóna K. řádně prohlášena - a to vyhláškou o prohlášení památkových zón, jejíž nedílnou součástí je i vyznačení území památkové zóny, v němž se nachází i nemovitost stěžovatele, přičemž jeho námitky jsou ryze formální. Nejvyšší správní soud též shledal, že uvažovanou výměnu oken nelze provést, aniž by ji správní orgány shledaly přípustnou z hlediska zájmů státní památkové péče; to se nestalo, přičemž omezení vlastnického práva stěžovatele je důsledkem památkové péče, jejíž požadavky jsou v daném případě namístě a nejsou nijak extrémní, nepřiměřené ani diskriminační či svévolné, jak tvrdí stěžovatel. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel zejména namítá, že určení jeho domu za součást městské památkové zóny bylo učiněno na základě mapy, která není obecně závazným právním předpisem a na základě vyhlášky o prohlášení památkových zón, která je stižena závažnými vadami způsobujícími její nezákonnost. To má za následek protiprávní zásah do jeho vlastnického práva a odporuje to principům demokratického právního státu, pročež také navrhuje jejich zrušení. 9. Podle stěžovatele nebyla v daném řízení řádně uplatněna zásada přiměřenosti a klíčové skutkové otázky nebyly v rozhodnutích řádně zodpovězeny a podpořeny provedeným dokazováním. Postupem orgánů veřejné moci došlo k neproporčnímu zásahu do vlastnického práva stěžovatele. Podle stěžovatele skutková podstata, z níž orgány veřejné moci vycházely, nemá oporu ve spisech a při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost přijatých rozhodnutí a způsobit zásah do práva stěžovatele na spravedlivý (sc. řádný) proces. Podle stěžovatele docházelo zejména k porušování zásady materiální pravdy, zákonnosti prováděného dokazování, manipulaci s obsahem spisu a porušení zásady volného hodnocení důkazů, nestrannosti a objektivity. Správní orgány v řízení neprokázaly zejména exponovanost místa a kulturně historické hodnoty dané lokality a předmětných oken, byť jde o otázky pro řízení stěžejní. V řízení byl pořízen znalecký posudek, aniž by byly naplněny zákonné předpoklady pro využití tohoto důkazního prostředku. Podle názoru stěžovatele bylo ustanovení znalce a zadání znaleckého posudku nezákonné. Městský úřad uplatnil jako podklad rozhodnutí dokumenty (šlo o informace získané na webové stránce www.oknostyl.cz, vyjádření Ing. Dokoupila, fotografickou dokumentaci exponovanosti místa či podklady sesbírané v rámci správního řízení), které nebyly v době vydání rozhodnutí součástí spisu. Správní orgány tudíž rozhodovaly na základě podkladů, které nebyly součástí spisu, řádně nevedly spis a spisový přehled, byla porušena zásada audiatur et altera pars a právo na soudní ochranu. V soudním řízení správním bylo těmto závěrům správních soudů přisvědčeno a byla dána přednost zájmům památkové péče. Orgány veřejné moci, tím že vyžadovaly respektování omezení vlastnického práva stěžovatele v oblasti památkové péče, aniž by nastaly zákonné důvody pro toto omezení, postupovaly podle stěžovatele v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Listiny. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů,