IV.ÚS 85/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 85/09 ze dne 27. 7. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ing. M. P., právně zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, se sídlem AK Joštova 4, Brno, proti rozkazům velitele 24. Základny dopravního letectva VÚ 8407 Praha-Kbely plk. Ing. J. B. a velitele křídla 24. Základny dopravního letectva VÚ 8407 Praha-Kbely pplk. Ing. J. V. č. 319 na den 14. 11. 2008, č. 320 na den 15. 11. 2008 a č. 321 na den 16. 11. 2008 a proti jednání náčelníka štábu 243. letky 24. Základny dopravního letectva VÚ 8407 Praha-Kbely mjr. Ing. M. Š., spojené s návrhem na zrušení čl. 6.2. "Směrnice pro činnost LZS a SAR (stanoviště Plzeň-Líně a Přerov)" ze dne 1. 10. 2008, Ev.č. 209/56/2008-8407 a s návrhem na zrušení § 30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení čl. 6.2. "Směrnice pro činnost LZS a SAR (stanoviště Plzeň-Líně a Přerov)" ze dne 1. 10. 2008, Ev.č. 209/56/2008-8407, jakož i návrh na zrušení § 30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají. Odůvodnění: I. Dne 13. 1. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která nesplňuje formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil porušení stěžovatelových základních práv (svobod), k němuž došlo jednáním ze strany velitele křídla pplk. Ing. J. V., velitele plk. Ing. J. B. a náčelníka štábu 243. letky 24. Základny dopravního letectva VÚ 8407 Praha-Kbely mjr. Ing. M. Š. [první dva jmenovaní se tohoto porušení měli dopustit vydáním tří rozkazů na letový den, jež se týkaly pracovních povinností stěžovatele, třetí jmenovaný se tohoto porušení měl dopustit vypracováním chybných evidenčních dokumentů, na základě nichž byla stěžovateli vyplacena nižší odměna za vykonanou práci, než být podle jeho názoru měla]. Dále stěžovatel touto ústavní stížností žádá v souladu s ustanovením § 74 zákona o Ústavním soudu zrušení čl. 6.2. "Směrnice pro činnost LZS a SAR (stanoviště Plzeň-Líně a Přerov)" ze dne 1. 10. 2008, Ev.č. 209/56/2008-8407, jehož uplatněním mělo podle stěžovatele dojít k porušení ústavně zaručených základních práv garantovaných mu ustanovením čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 28 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konečně se stěžovatel touto ústavní stížností domáhá, opět v souladu s § 74 zákona o Ústavním soudu, zrušení § 30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 221/1999 Sb."), když toto ustanovení shledává rozporným s právem ES. K obsahu ústavní stížnosti možno, alespoň stručně, poznamenat, že díky přímé návaznosti výše zmíněných rozkazů mělo dojít podle mínění stěžovatele ke spojení tří 24 hodinových nepřetržitých služeb v jeden celek. Stěžovatel tedy strávil na pracovišti ve výkonu služby celkem 72 hodin nepřetržitě za sebou jdoucích s neustálou pohotovostí ke vzletu. Tímto jednáním mělo dojít k porušení práv stěžovatele zaručených v čl. 2 odst. 2, v čl. 4 odst. 1, v čl. 10 odst. 1, v čl. 28 a v čl. 31 Listiny. Ač stěžovatel musel vykonávat službu celkem tři na sebe navazující dny, "účetně" došlo k rozdělení této služby na bloky sestávající se z dvanáctihodinového nepřetržitého výkonu služby, za kterou náleží plat, a z dvanáctihodinové služební pohotovosti, za kterou nenáleží plat, ale jen odměna za pracovní pohotovost, čímž ale nastala finanční újma stěžovatele. Takto byla porušena jeho práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 28 Listiny. Zmíněné rozdělování čtyřiadvacetihodinové služby, jehož právní základ vychází ze zmiňovaného čl. 6.2. shora citované směrnice, je v souvislosti s platovými nároky dle názoru stěžovatele v rozporu s "antidiskriminačními" právními normami. Stěžovatel v této souvislosti namítá rozpor s ustanovením § 3 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a s ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb. II. Ústavní soud - před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti - je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. To se týká i podmínek ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy), správní soudnictví z toho nevyjímaje; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má přitom jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Oba zmíněné aspekty subsidiarity je přitom podle názoru Ústavního soudu nutno zohlednit v právě projednávané věci. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti dovozuje, že ze samotné povahy rozkazu nadřízeného velitele je zřejmé, že proti tomuto rozhodnutí sui generis, které není výsledkem předchozího řízení, není přípustný ani řádný, a ani mimořádný opravný procesní prostředek, a toto rozhodnutí nabývá právní moci okamžikem vydání, ať již v podobě ústní nebo písemné. Tím jsou splněny podmínky pro podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Toto tvrzení stěžovatele však Ústavní soud považuje za unáhlené a v té části, kde je konstatována nepřípustnost jakéhokoli opravného prostředku, za nesprávné. Nejvyšší správní soud velmi záhy po svém obnovení judikoval (srov. k tomu například velmi propracované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003 č. j. 6 As 29/2003-97, jež bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, svazek 12, ročník 2004, str. 1106), že "služební poměr (...) má být nadále posuzován jako poměr práva veřejného, jenž může být podroben soudnímu přezkumu [rozuměj přezkumu v rámci správního soudnictví postupujícího podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.")] z hlediska zákonnosti postupu", který je zvolen při rozhodování ve vztahu nadřízeného k podřízenému [v citovaném rozhodnutí přitom šlo o propuštění příslušníka Policie České republiky a o přezkum zákonnosti rozhodnutí služebního funkcionáře, na základě něhož k tomuto propuštění došlo]. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí vyšel z toho, že v jím projednávaném případě splňuje rozhodnutí o propuštění charakteristiku rozhodnutí zmiňovaného ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [resp. ustanovením § 65 odst. 1 s. ř. s., kde zákonodárce pod legislativní zkratkou "rozhodnutí" označuje úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti - srov. k tomu komentář Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád soudní. Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2004, s. 10]. Podle Ústavního soudu je přitom zjevné, že uvedený závěr o přezkoumate