IV.ÚS 859/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 859/16 ze dne 14. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Karla Grunta, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 2845/2015-316 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015 č. j. 51 Co 329/2014-266, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a České pojišťovny a. s., IČ 452 72 956, se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Karel Grunt (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalovaný") ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví označená soudní rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení s poukazem na údajné porušení "práva na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku", práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení principu rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny) a principu vázanosti soudce zákonem, vyplývajícího z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); namítá též, že v předmětném civilním řízení byla porušena "presumpce neviny stěžovatele". II. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí se zjišťuje: U Obvodního soudu pro Prahu 6 probíhal pod sp. zn. 10 C 13/2011 občanskoprávní spor mezi žalobkyní Českou pojišťovnou a. s. (dále též "žalobkyně" nebo "pojišťovna") a stěžovatelem jako žalovaným o zaplacení částky 2 995 114,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že žalovaná částka je bezdůvodně vyplaceným pojistným plněním z pojistné smlouvy, uzavřené dne 18. 3. 2005 s žalovaným na pojištění vozidla Audi A8, registrační značky X. Žalobkyně tvrdila, že ke škodní události - havárii pojištěného vozidla ve skutečnosti nedošlo a že doklady, které o havárii předložil žalovaný (ve smluvním vztahu "pojistník"), byly padělané. Občanskoprávní spor vycházel z velmi komplikovaného skutkového stavu, který je možno (stručně řečeno) popsat takto: Dne 17. 8. 2005 oznámil žalovaný pojišťovně vznik škodní události - havárie pojištěného vozidla, která se se měla stát dne 5. 8. 2005 v Srbsku. Žalovaný tvrdil, že při řízení vozidla došlo ke smyku vozidla a jeho následnému přetočení na střechu a pádu do příkopu. Okolnosti nehody dokládal žalovaný jím předloženým "protokolem" o ohledání místa dopravní nehody, sepsaným dle jeho tvrzení srbskou policií. Pojišťovna uskutečnila dne 18. 8. 2005 a dne 2. 9. 2005 vlastní šetření prohlídkou vozidla, při níž konstatovala totální škodu na havarovaném vozidle a došla k závěru, že by náklady na opravu předmětného vozidla převýšily jeho obvyklou cenu. Dne 26. 9. 2005 žalobkyně vyplatila žalovanému pojistné plnění ve výši 2 955 114,- Kč. Následně pojišťovna provedla další šetření, při němž zjistila, že vozidlo se shodným identifikačním číslem (VIN) bylo nalezeno na území Polské republiky a bylo zajištěno polskými policejními orgány v dobrém technickém stavu. Dále bylo pojišťovnou zjištěno, že žádná dopravní nehoda nebyla policii v Srbsku nahlášena, že doklady předložené žalovaným jsou padělky, a že předmětné vozidlo bylo prodáno v říjnu roku 2005 polské občance Natalii Weclewské. Pojišťovna vyzvala dopisem ze dne 24. 2. 2006 žalovaného k vrácení pojistného plnění a podala trestní oznámení. Poté bylo Policií ČR dne 22. 6. 2006 zahájeno trestní stíhání žalovaného pro podezření z trestného činu podvodu. Trestní stíhání skončilo tím, že obžalovaný Karel Grunt byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. 9 T 95/2006 obžaloby zproštěn, a pojišťovna byla se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení. III. Průběh občanskoprávního sporu o vrácení vyplaceného pojistného plnění V průběhu občanskoprávního sporu bylo postupně vydáno několik meritorních rozhodnutí: * Obvodní soud pro Prahu 6 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. 9. 2011 č. j. 10 C 13/2011-63 žalobu zamítl; * Městský soud v Praze v pořadí prvním rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č. j. 51 Co 99/2012-93 prvoinstanční rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl; * rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, č. j. 23 Cdo 3464/2012-129 byl dovoláním napadený rozsudek zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení; * Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2013 č. j. 51 Co 99/2012-149 zrušil výše uvedený rozsudek soudu I. stupně ze dne 7. 9. 2011 a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení; * Obvodní soud pro Prahu 6 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. 8. 2014 č. j. 10 C 13/2011-213 žalobu opět zamítl; * Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. února 2015 č. j. 51 Co 329/2014-266 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 995 114,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I) a náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II); * Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 2845/2015-316 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Nyní projednávanou ústavní stížností jsou napadena dvě posledně uvedená rozhodnutí nepříznivá pro stěžovatele, tj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015 č. j. 51 Co 329/2014-266 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 2845/2015-316. IV. Rekapitulace námitek stěžovatele Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru, pokud se v něm uvádí, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že k poškození automobilu došlo při dopravní nehodě, a že došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného ve výši pojistného plnění vyplaceného bez právního důvodu. Podle názoru stěžovatele jím předložený "protokol" obsahuje pravdivé skutečnosti o dopravní nehodě, přičemž jejich nesprávnost, resp. nevěrohodnost nebyla prý v občanskoprávním řízení prokázána. Stěžovatel se domnívá, že pojistné podmínky nevyžadují v případě pojistné události, k níž došlo mimo území České republiky, předložení protokolu policejního orgánu o nehodě pojištěného vozidla. Současně stěžovatel i nadále tvrdí, že okolnosti a rozsah škodní události byly v předmětném "protokolu" vylíčeny správně, což je prý pro odškodnění vzniklé pojistné události podstatné. Jestliže tak prý stěžovatel splnil všechny předpoklady a podmínky podle pojistné smlouvy, což prý uznala i žalobkyně tím, že vyplatila pojistné plnění, nemůže jít o bezdůvodné obohacení. Důkazní břemeno k vyvrácení správnosti jeho tvrzení má prý ležet výhradně na žalobkyni, nikoli na žalovaném, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Stěžovatel namítá, že v průběhu občanskoprávního řízení již neměl k dispozici potřebné doklady, jimiž by mohl prokázat správnost resp. věrohodnost údajů uvedených v padělaném dokladu srbské policie, protože se domníval, že vyplacením pojistného plnění je celá záležitost zcela vyřízena. Napadený rozsudek odvolacího soudu prý nerespektoval zprošťující rozhodnutí trestního soudu, což je dle mínění stěžovatele v rozporu s ustanovením § 135 odst. 1 o. s. ř. Další stěžovatelem vytýkanou vadou je to, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, vyhodnotil výpověď svědka Oldřicha Kořistky jako nevěrohodnou, aniž by však důkaz výslechem tohoto svědka zopakoval; spokojil se prý pouze s tím, že přečetl protokol o výslechu tohoto svědka, který byl proveden v průběhu trestního řízení a protokol z jednání soudu prvního stupně, kde byl tento svědek rovněž vyslechnut. Tento svědek by prý při osobním výslechu před odvolacím soudem mohl vysvětlit rozpory ve své svědecké výpovědi ohledně svého bydliště v roce 2005. Ta okolnost, že Oldřicha Kořistku v době šetření Policie ČR v roce 2006 v místě bydliště nikdo neznal, prý nijak nevyvrací možnost, že v místě v minulosti skutečně bydlel. V tomto směru stěžovatel odkazuje na závěry, která mají vyplývat z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4054/2011. Městský soud prý rovněž pochybil v tom, že se nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatele označenými v jeho podání ze dne 16. 1. 2015 (záznamy o poškození vozidel ze dne 18. 8. 2005 a ze dne 2. 9. 2005) a s lékařskou zprávou ze dne 18. 8. 2005. Jde tak prý o opomenuté důkazy ve smyslu závěrů judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1954/09). Porušení svého práva na legitimní očekávání spatřuje stěžovatel v tom, že přij