IV.ÚS 872/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 872/21 ze dne 18. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. ve Věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 3 Tdo 1283/2020-673, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2020 sp. zn. 9 To 238/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. května 2020 sp. zn. 2 T 24/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným pod bodem 1) zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), pod bodem 2) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem 3) přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto jednání se stručně uvedeno dopustil tím, že dne 13. 11. 2019 fyzicky napadl poškozeného V. Č. pohybujícího se na invalidním vozíku tak, že jej na invalidním vozíku odtáhl z přístřešku autobusové zastávky v P. směrem do silnice, poté ze silnice na prostranství za zastávkou, kde jej u nedalekých keřů z vozíku shodil, tahal po zemi, opakovaně silně udeřil pěstí do oblasti hlavy, poté jej několikrát kopal do oblasti hlavy a horní poloviny těla, dupal na horní polovinu těla a hlavu proti tvrdé podložce (betonu), v důsledku čehož poškozený ztratil vědomí a utrpěl závažná mnohočetná zranění, která si vyžádala lékařské ošetření a operativní chirurgický zákrok spočívající v repozici dislokovaných kostí v celkové anestezii a uvedením poškozeného do umělého spánku od 13. 11. 2019 do 25. 11. 2019 s jeho následnou hospitalizací až do 3. 12. 2019, kdy po celou tuto dobu byl poškozený podstatně omezen v běžném způsobu života [pod bodem 1)], poté, co na místo incidentu přijela poškozená H. H., vběhl jí stěžovatel do cesty před vozidlo, čímž ji donutil zastavit vozidlo a žádal ji o pomoc s kamarádem, který měl mít epileptický záchvat, přičemž úderem pěstí s navlečeným boxerem udeřil do přední kapoty jejího vozidla, kde vytvořil dvě souběžné prohlubně hluboké 0,5 cm a 3 cm, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 6 640 Kč [pod bodem 2)], poté, co byl dne 13. 11. 2019 zajištěn hlídkou Pohotovostní motorizované jednotky, neboť hlavou mlátil do skleněné výplně autobusové zastávky a bylo nezbytné zamezit jeho sebepoškozování, byla mu přiložena služební pouta a byl převezen na služebnu místního policejního oddělení, kde přítomným policistům sdělil, že je nakažený žloutenkou typu C, a se slovním projevem: "Chceš taky, na!" dvakrát plivl na poškozeného policistu M. K., přičemž druhým plivnutím zasáhl poškozeného K. do levé tváře a na oblečení [pod bodem 3)]. Za to byl odsouzen podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku bylo stěžovateli dále uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to "bomberu". Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., škodu ve výši 6 594 Kč. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený V. Č. odkázán se svým nárokem na náhradu škody (správně nemajetkové újmy) na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o zabrání věci a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému V. Č. a podle § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině a trestu znovu rozhodl tak, že podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku stěžovateli uložil ochranné opatření zabrání věci, a to boxeru, a podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu uložil povinnost zaplatit poškozenému V. Č. nemajetkovou újmu ve formě bolestného ve výši 151 772,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení a náhradu další nemajetkové újmy v podobě duševních útrap ve výši 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 2. 4. 2020 do zaplacení. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) žádná z jeho dovolacích námitek neodpovídá. Zdůraznil, že námitky týkající se přítomnosti stěžovatele před soudy a jeho výtky směřující k druhu a výměře uloženého trestu byly uplatněny čistě formálně, proto v tomto ohledu nebylo možno napadené rozhodnutí přezkoumat. Argumentace stěžovatele vztahující se k znaleckému zkoumání příčin zranění poškozeného, opomenutým důkazům a překvapivosti rozhodnutí v adhezním řízení se podle závěru Nejvyššího soud netýkala ani právního posouzení skutku, ani jiného hmotněprávního posouzení, neboť šlo o námitky čistě procesní povahy a směřující výhradně proti postupu soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud proto uzavřel, že nejenže byly dovolací námitky stěžovatele uplatněny mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů, ale postupem soudů nebylo ani zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. 5. Nadto Nejvyšší soud podotkl, že dovolání není důvodné ani po věcné stránce, neboť postup soudů vytýkanými pochybeními zatížen není. Shledal, že stěžovateli nebylo možno přisvědčit v tom, že za účelem posouzení mechanismu vzniku poranění poškozeného V. Č. měl být přibrán znalec se specializací na forenzní biomechaniku. Postup obvodního soudu, který při hodnocení zranění poškozeného vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného znalcem MUDr. Jiřím Hladíkem, byl podle názoru Nejvyššího soudu správný, neboť pouze tento soudní znalec je schopen určit původ určitého zranění, který v případě násilného trestného činu může spočívat i v napadení či jiném agresivním projevu pachatele. K tomu Nejvyšší soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 308/05 (pozn. všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1304/2018. Dodal, že přibrání soudního znalce z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, by navíc v nyní posuzované věci bylo bezpředmětné a nadbytečné, neboť skutkový děj byl bez jakýchkoliv pochybností prokázán již na základě ve věci provedených důkazů, přičemž zejména znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Hladíka bylo vyloučeno, že ke zranění poškozeného mohlo dojít v důsledku pádu z invalidního vozíku. 6. Řízení před soudy nižších stupňů nebylo podle závěru Nejvyššího soudu zatíženo ani vadou opomenutých důkazů. Obvodní soud i městský soud se náležitým způsobem vypořádaly s tím, proč se pro nadbytečnost a nedostupnost rozhodly některé stěžovatelem navrhované důkazy neprovést. S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožnil i po věcné stránce a konstatoval, že ve věci opatřené a provedené důkazy plně postačovaly k závěru o vině stěžovatele. Rovněž nemohlo být podle názoru Nejvyššího soudu rozhodnutí městského soudu o nároku poškozeného V. Č. na náhradu nemajetkové újmy pro stěžovatele překvapivé, neboť městský soud takto rozhodl k odvolání tohoto poškozeného proti výroku obvodního soudu, jímž byl podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud poukázal na to, že dospěl-li městský soud na