IV.ÚS 875/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 875/24 ze dne 10. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2024 č. j. 9 To 341/2023-341 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 4 T 124/2022-325, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a R. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka vystupovala v trestním řízení jako zmocněnkyně poškozených, kteří se se stali oběťmi trestného činu ublížení na zdraví a výtržnictví, za jehož spáchání byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 2. 2023 č. j. 4 T 124/2022-236 uznán vedlejší účastník vinným. Poškození prostřednictvím stěžovatelky podali návrh na náhradu nákladů. Okresní soud napadeným usnesením přiznal stěžovatelce odměnu za úkony právní služby a náhradu hotových výdajů spojených s účastí poškozených v trestním řízení, nikoliv však v celé požadované výši. Dospěl k závěru, že poškození měli nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně pouze do dovršení 18. roku. Do stejné doby měli poškození postavení zvlášť zranitelné oběti. Povaha trestného činu a způsob jeho spáchání nedosahuje takové intenzity, aby s nimi bylo možné zacházet jako se zvlášť zranitelnou obětí i po nabytí zletilosti. 3. Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud s odkazem na popis skutku, za nějž byl vedlejší účastník odsouzen, uvedl, že aniž by jakkoliv zlehčoval jeho účinek na zdraví poškozených, charakter jednání může jen stěží naplnit podmínky § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) v tom smyslu, že je dáno zvýšené nebezpečí způsobení sekundární viktimizace poškozených, kteří mimo jiné v době meritorního rozhodnutí již nebyli dětmi. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůraznila, že smyslem speciálního postavení zvlášť zranitelné oběti je především prevence sekundární viktimizace obětí takových trestných činů, kdy je vysoce pravděpodobná s ohledem na charakter trestné činnosti, event. specifika osoby poškozeného. Poškozeným bylo v době spáchání trestného činu 17 let a je nezbytné je považovat za zvlášť zranitelné oběti dle § 2 odst. 4 písm. a) zákona o obětech trestných činů. Na tom nemůže nic změnit, pokud poškození nabyli zletilosti v průběhu řízení. Rozhodným okamžikem je doba spáchání trestného činu. Jde o situaci analogickou s řízením vedeném proti mladistvému, u kterého zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) v § 2 odst. 1 písm. c) stanoví, že mladistvým je ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Opačný závěr by navíc byl v rozporu se zásadou legitimního očekávání a principem právní jistoty. Délku trestního řízení jim nelze dávat k tíži. 5. Obecné soudy zpochybňovaly postavení poškozených jako zvlášť zranitelných obětí podle § 4 odst. 2 písm. d) zákona o obětech trestných činů. Ustanovení předpokládá kumulativní naplnění dvou podmínek spočívajících v určitém typu trestné činnosti a zvýšeného rizika způsobení druhotné újmy, v rámci čehož zákon definuje určité znaky oběti zvyšující riziko. Mezi rizikové faktory patří i věk oběti. Vzhledem k násilné povaze trestného činu a věku poškozených jsou obě podmínky naplněny. Jeden z poškozených navíc musel být následně hospitalizován a musel podstoupit operační zákrok. Stěžovatelka připomněla, že v pochybnostech platí presumpce statusu zvlášť zranitelné oběti podle § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů. 6. Rozhodnutí obecných soudů navíc nereflektují, že po celé řízení orgány činné v trestním řízení přistupovaly ke stěžovatelce jako ke zmocněnkyni zvlášť zranitelných obětí. Stěžovatelka se tak po celé řízení prezentovala. Očekávala, že bude za svoji práci ohodnocena dle příslušné vyhlášky a legitimně odměnu za zastupování očekávala. Zkrácením odměny došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 9. Podstatou posuzované věci je, zda poškození, za něž vystupovala stěžovatelka jako zmocněnkyně, požívali po celé trestní řízení status zvlášť zranitelné oběti a svědčilo jim tak mj. právo na bezplatnou právní pomoc. Jinými slovy, zda člověk, který je obětí zvlášť zranitelnou je touto obětí po celé řízení, či zda v důsledku změny okolností může tento statut pozbýt, resp. zda mohou zaniknout s ním spojená práva. 10. Ústavní soud zde nepřehlédl, že v případě poškozeného mladšího 18 let vzniká právo na bezplatnou právní pomoc nezávisle na zákonu o obětech trestných činů, a to podle § 51a odst. 2 trestního řádu. Nejde tedy jen o problém zákona o obětech trestných činů, ale jde o otázku obecnější. 11. Ústavní soud předně připomíná, že posouzení, zda poškození požívají status zvlášť zranitelné osoby, primárně náleží obecným soudům. Jeho přezkum se v tomto směru omezuje zejména na posouzení, zda obecné soudy svůj postup řádně odůvodnily, případně zda při výkladu a následné aplikaci práva nedošlo k vybočení z mezí hlavy páté Listiny, které by zasáhlo do základních práv stěžovatelky [srov. nález ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2842/20 (N 218/103 SbNU 239), bod 18, usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 615/22]. 12. Postup obecných soudů omezující zvláštní zvýhodněné postavení v souladu se zněním zákona jenom do okamžiku, kdy je poškozený nebo oběť dítětem, není neústavním. Jde o poskytnutí zvláštní péče osobám, pro které je s ohledem na nízký věk typický nedostatek znalostí, zkušeností, majetku, ale i zvláštní zranitelnost, aniž by se musel zkoumat některý z těchto nedostatků a jeho vliv v konkrétním případě. Pouhá skutečnost, že zákonodárce v tomto vymezuje určité typicky dotčené osoby vyžadující zvláštní ochranu a omezuje ji určitým věkem, neústavnost nezakládá. Z hlediska požadavků ústavnosti je podstatné naplnění čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde je pak nepochybné, že nemajetní či jinak omezení v přístupu k právní pomoci mohou využít obecných nástrojů (srov. např. § 45 a § 51a odst. 1 trestního řádu, § 18a an. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). 13. Ústavní soud tak nevylučuje (shodně se závěrem obecných soudů), že v průběhu řízení se výše uvedený stav může měnit a konkrétní osoba přestane být obětí zvlášť zranitelnou. Obdobně i odborná literatura vychází z toho, že dosáhne-li oběť v průběhu řízení 18 let, je třeba zkoumat, zda její zvýšená zranitelnost i nadále trvá (srov. DURDÍK, Tomáš; ČÍRTKOVÁ, Ludmila; HÁKOVÁ, Daniela a VITOUŠOVÁ, Petra. Zákon o obětech trestných činů: komentář. Komentáře Wolters Kluwer