IV.ÚS 876/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 876/10 ze dne 6. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Josefem Bělohlávkem, advokátem, AK se sídlem Ortenovo nám. 16, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 čj. 30 Cdo 1955/2008-128, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007 čj. 3 Co 14/2007-105 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2006 čj. 36 C 15/2006-49 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 34 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 840 000,- Kč s příslušenstvím. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 C 15/2006 vyplynulo, že stěžovatel se po žalované obchodní společnosti Patmat, s. r. o., domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které spočívalo v neoprávněném nakládání s autorským dílem, jež představovaly rekvizity a dekorace k užití a natočení dvou dílů večerníčkového seriálu Pat & Mat se vracejí. Stěžovatel tvrdil, že je vlastníkem autorského díla a držitelem licence k jeho užití na základě smluv o vytvoření díla a licenčních smluv uzavřených s J. B., a protože žalovaná užila předmětné rekvizity a dekorace bez jeho souhlasu k natočení dalších sedmi dílů večerníčkového seriálu, domáhal se po ní vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku a ustanovení § 40 a § 41 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Krajský soud po provedeném dokazování v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že kulisy a dekorace nejsou autorským dílem, nýbrž jednou z mnoha částí autorského díla - filmu jako celku, a že osobu, která kulisy vyrobila, nelze považovat za autora. Krajský soud dodal, že výrobcem kulis byl J. B., nikoliv stěžovatel, který jako osoba oprávněná z licence nemohl vystupovat na místě autora samotného, podávat žalobu a požadovat odměnu nebo místo odměny bezdůvodné obohacení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze po doplnění řízení opětovným výslechem svědka J. B. rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil, i když ji posoudil po právní stránce odlišně. Podle vrchního soudu se J. B. jako výrobce předmětných rekvizit a dekorací autorem autorského díla ve smyslu § 5 odst. 1 autorského zákona nestal, neboť nešlo o jeho vlastní duševní výtvor a vyrobené předměty nebyly jedinečným výsledkem jeho tvůrčí činnosti; rekvizity a dekorace byly vytvářeny podle výtvarných návrhů a celkové výtvarné koncepce původního seriálu, jejichž autory byli V. J. a dnes již zemřelý L. B. Vrchní soud nepovažoval na nutné jednoznačně zjistit, kdo byl autorem celého výtvarného řešení sedmi dílů seriálu, neboť za významné pro řízení považoval pouze to, zda autorem rekvizit a dekorací užitých v těchto dílech byl J. B. Vzhledem k tomu, že jeho autorství nebylo prokázáno, vrchní soud dospěl k závěru, že jmenovaný nemohl na stěžovatele převést neexistující práva, a obě licenční smlouvy navazující na smlouvy o provedení díla označil za neplatné. K možnému posouzení věci podle § 451 obč. zák. vrchní soud uvedl, že základní skutková tvrzení a konkrétní odkazy stěžovatele na příslušná ustanovení autorského svědčily o tom, že uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle autorského zákona. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud konstatoval, že závěry napadeného rozsudku vztahující se k autorskému zákonu jsou podložené konkrétními skutkovými zjištěními a že právní otázky zdůrazněné v dovolání se vztahují k procesu získání skutkového podkladu pro rozhodnutí soudů; pokud odkazují na ustanovení § 6 autorského zákona, nečiní tak důsledně, neboť toto ustanovení v souvislosti s domněnkou autorství počítá s možností prokázání opaku. Stran charakteru nároku se dovolací soud shodně shodl se soudem odvolacím v tom, že stěžovatel uplatnil autorskoprávní nárok, a nikoliv případný občanskoprávní nárok. Stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky soudního řízení a vytkl nalézacímu soudu neprovedení navržených důkazů, nedostatečné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci a po shrnutí obsahu provedených listinných důkazů a výpovědi svědka J. B. vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud vyřešil otázku autorství k předmětnému autorskému dílu v rozporu s hmotným právem. Stěžovatel dále poukázal na to, že v dovolání formuloval tři právní otázky, které považoval za základní a zásadní pro vyřešení sporu, Nejvyšší soud se však podstatou věci vůbec nezabýval a dovolání jako nepřípustné odmítl. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel shrnul, že nalézací a odvolací soud vyložily právní instituty autorského zákona v nesouladu s jejich účelem, či dokonce v přímém rozporu s ním, v důsledku čehož jeho práva zpochybnily, místo aby je ochránily a zopakoval, že z provedeného dokazování nebylo možno usoudit na takový skutkový stav, s nímž by byly právní závěry obecných soudů v souladu. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tvrzenému porušení základních práv rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Ústavní soud připomíná svoji dosavadní rozhodovací praxi, ve které dal opakovaně najevo, že považuje usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 129/97, publ. in Sb. n. u., sv. 8 str. 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud považoval závěry napadeného rozsudku vztahující se k autorskému zákonu podložené konkrétními skutkovými zjištěními a námitky vznesené v dovolání označil jako polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a vzhledem k jejich obsahu je nepovažoval za zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud konstatoval, že právní otázky zdůrazněné stěžovatelem v dovolání se vztahují jednak k procesu získání skutkového podkladu pro rozhodnutí soudů, stran zákonné domněnky autorství poukázal na možnost prokázání opaku. Jeho zjištění, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., z čehož vyplynul závěr o nepřípustnosti dovolání, nenasvědčovalo přítomnosti prvku svévole či jinému excesu, který by byl schopen přivodit kasaci napadeného usnesení. Ústavní soud nepřehlédl, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vyjádřil v tom smyslu, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání případně vyplývá i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo být k němu při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Výkladem vztahu mezi § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a výklad Nejvyššího soudu korigoval v tom smyslu, že i procesní vada může být otázkou zásadního právního významu, a to bez ohledu na to, zda podle dovolacího důvodu obsaženého v § 241a odst. 2 písm. a) nebo podle dovolacího důvodu obsaženého v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 128/05 Sb. n. u. sv. 37 str. 355, sp. zn. I.ÚS 2030/07, sp. zn. II.ÚS 2339/07 či sp. zn. IV.ÚS 2117/09 dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz); účelem jeho nálezů bylo, aby se v dovolacím řízení otevřel prostor pro přezkum a sjednocení judikatury jak v otázkách hmotného, tak procesního práva. Stěžovatel v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak z obsahu dovolání je patrno, že ve skutečnosti kritizoval zejména rozsah dokazování a úvahy soudů hodnotící provedené důkazy. Jes