IV.ÚS 876/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 876/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti LEDOPA GROUP, s. r. o., sídlem Jihlavská 1007/2, Žďár nad Sázavou, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2022 č. j. 9 Afs 19/2021-54, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2021 č. j. 62 Af 80/2019-106 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. srpna 2019 č. j. 34909/19/5300-22441-711776, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a soudního spisu vedeného Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 62 Af 80/2019, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti, popř. důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen "správce daně") na základě daňové kontroly vydal dne 6. 3. 2014 dodatečné platební výměry, kterými stěžovatelce podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období srpen 2012 (46 382 542 Kč), září 2012 (52 200 993 Kč), říjen 2012 (68 980 349 Kč) a prosinec 2012 (57 714 639 Kč), spolu s 20% penále z doměřené daně. Podle správce daně stěžovatelka nakoupila pohonné hmoty od (tuzemských) dodavatelů; zboží sice bylo "přefakturováno" mezi nimi, avšak došlo toliko k jediné přepravě z jiného členského státu EU přímo do tuzemských čerpacích stanic. Stěžovatelka organizovala a hradila dopravu, místem plnění bylo území jiných členských států, a nešlo proto o tuzemské plnění podléhající DPH. Stěžovatelka proto neměla nárok na její odpočet, který dříve uplatnila. 3. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "OFŘ") bylo odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům zamítnuto a ty byly potvrzeny. Šlo v pořadí již o druhé zamítavé rozhodnutí OFŘ o odvolání stěžovatelky ve věci, když jeho první rozhodnutí bylo zejména pro nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 1. 2018 č. j. 62 Af 14/2016-96. OFŘ setrvalo na názoru, že i pohledem nově provedených důkazů je třeba nahlížet na stěžovatelku jako na organizátorku přepravy pohonných hmot z jiného členského státu EU na území České republiky. Pohonné hmoty přitom byly stáčeny do automobilových cisteren v rafinériích v jiných členských státech EU a odtud byly na účet stěžovatelky dopravovány přímo jejímu konečnému odběrateli, obchodní společnosti Tank ONO, s. r. o., a to vždy s jedinou přepravou: z rafinérie v jiném členském státě EU přímo čerpacím stanicím v tuzemsku. 4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl správní žalobu proti rozhodnutí OFŘ jako nedůvodnou. Shrnul, že byť podle daňových dokladů a CMR listů stěžovatelka nebyla prvním vlastníkem pohonných hmot na území České republiky a na CMR listech není jako vlastník uvedena vůbec, je z doplněného dokazování jasné, že v dodavatelském řetězci vystupovala jako organizátor přepravy pohonných hmot ze zahraničí do České republiky, neboť určovala, kdy, odkud a kam měly být pohonné hmoty převezeny. Zdůraznil dále, že OFŘ sice vycházelo při určení místa plnění z kritéria přepravy, nešlo však o kritérium jediné. Stejně tak OFŘ řádně reagovalo na důkazní návrhy stěžovatelky a provedlo výslech celé řady svědků. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Rozhodnutí krajského soudu podle něj netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, když je z něj patrné, z jakých důvodů považoval krajský soud a OFŘ stěžovatelku za subjekt realizující tzv. intrakomunitární pořízení zboží. Shrnul, že ve věci jde o to, zda se použije § 72 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, tedy zda jde o dodání zboží s místem plnění v tuzemsku, nebo § 64 odst. 1 téhož zákona, tedy zda jde o tzv. intrakomunitární dodání. V nyní projednávané věci šlo podle něj o druhou situaci, naplňující znaky řetězového obchodu. OFŘ přitom napravilo nedostatky vyplývající z původního zrušovacího rozsudku krajského soudu; doplnilo dokazování a zaměřilo se i na další aspekty věci, aby zjistilo, v jaké fázi tzv. řetězového obchodu stěžovatelka nabyla oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník. Zohlednilo také svědecké výpovědi a rámcové smlouvy, ze kterých se podávalo, že stěžovatelka nebyla omezena s nakládáním se zbožím již při převzetí zboží. OFŘ se proto v napadeném rozhodnutí soustředilo na to, zda stěžovatelka skutečně byla osobou oprávněnou nakládat se zbožím jako vlastník v okamžiku převzetí zboží; z přepravních dokladů (včetně CMR listů) se podle stěžovatelky mělo podávat, že "vyfakturovaný" řetězec transakcí skutečně proběhl, což však vylučovala data ze systému VIES, jakož i svědecké výpovědi (bod 50 odůvodnění). Nešlo přitom o popření presumpce správnosti CMR listů, neboť jejich funkcí je především prokázat uzavření přepravní smlouvy a zda bylo určité zboží přepraveno, nikoli skutečný stav dodavatelského řetězce či okamžik nabytí práv s věcí nakládat jako vlastník. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před správními orgány a soudy, a namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod (viz bod 1). Těžiště její ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění skutkových závěrů správce daně a účastníků řízení, když uvádí, že nebyla dopravcem a sama žádné zboží nepřevážela, pročež nad ním nemohla mít přímou kontrolu. Uvádí, že "prokazatelně nakládala se zbožím poté, co bylo na území České republiky propuštěno do volného oběhu, a nakoupila je od tuzemských dodavatelů, kteří na daňových dokladech uvedli českou daň", pročež jí neměla být doměřena DPH. Zdůrazňuje, že je třeba náležitě zkoumat obsah přepravních smluv uzavíraných v souvislosti s přepravou zboží a poukazuje současně na obsah CMR listů, které svědčí v její prospěch. 7. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, což dokládá tím, že ji Nejvyšší správní soud chybně označuje za dopravce. Podotýká rovněž, že jeho právní posouzení věci neodpovídá právnímu posouzení krajského soudu a OFŘ. Zdůrazňuje dále, že z okolností věci bylo zřejmé, že "někdo v řetězci zcela jistě uplatnil osvobození", avšak OFŘ rezignovalo na zjištění, kdo tak učinil. Z týchž důvodů měl senát Nejvyššího správního soudu věc předložit rozšířenému senátu. Rozhodovací praxe soudů podle stěžovatelky není jednotná a Nejvyšší správní soud rezignoval na podrobný rozbor rozhodovací praxe o kritériích pro určení transakce, která je v řetězci tzv. intrakomunitárním plněním. Stěžovatelka rovněž namítá, že orgány veřejné moci v její věci zohlednily skutečnosti, které nemohla v době uskutečnění transakce znát, což odporuje principu právní jistoty a ochrany dobré víry. Takovými skutečnostmi mají být zejména obchodní vztahy řetězce před dodáním zboží stěžovatelce. Stěžovatelka proto nemohla předvídat právní závěry správce daně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnoc