IV.ÚS 877/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 877/20 ze dne 26. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Němce, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2020 č. j. 30 Cdo 2701/2018-142 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2018 č. j. 13 Co 354/2013-113, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z vyžádaného spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 8. 2015 č. j. 41 C 65/2012-59a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli částku 183 600 Kč. Obvodní soud vyšel z toho, že usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 8. 2011 č. j. 1 To 85/2011-14 bylo vysloveno, že stěžovatel je účasten soudní rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), neboť byl v době od 28. 6. 1989 do 17. 1. 1990 nezákonně zbaven osobní svobody. Po tuto dobu byl ve vazbě. Vedlejší účastnice stěžovateli za uvedené zbavení osobní svobody vyplatila náhradu majetkové škody ve výši 37 187 Kč a spor se před obvodním soudem vedl toliko o náhradu nemateriální újmy. Obvodní soud shledal, že stěžovatel prokázal podmínky vzniku nároku na požadovanou náhradu nemateriální újmy. Na věc podle jeho hodnocení dopadal čl. 5 odst. 5 Úmluvy, dle něhož má nárok na odškodnění každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s čl. 5 Úmluvy. Jako oprávněný vyhodnotil žalobní požadavek na odškodnění ve výši 900 Kč za každý z 204 dnů ztráty osobní svobody, tj. celkem 183 600 Kč. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu změnil rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 13 Co 354/2015-113 tak, že žalobu o zaplacení částky 183 600 Kč zamítl. Městský soud shledal, že žalovaný nárok byl promlčen, neboť se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Počátek promlčecí lhůty se odvíjel od vnitrostátní účinnosti Úmluvy, tj. od 18. 3. 1992, kdy mohl stěžovatel podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy svůj nárok uplatnit u soudu poprvé. Žaloba byla však podána až dne 29. 3. 2012. Městský soud se neztotožnil s názorem obvodního soudu, podle něhož se počátek promlčecí lhůty odvíjel až od právní moci rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla vyslovena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci (tj. ode dne 18. 8. 2011). Námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí městský soud nepovažoval za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Obvodní soud jej usnesením ze dne 15. 5. 2018 vyzval k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. V podání ze dne 27. 5. 2018 stěžovatel obvodnímu soudu sdělil, že podle jeho názoru řízení nepodléhá soudnímu poplatku, neboť je podle § 28 zákona o soudní rehabilitaci osvobozeno od soudních poplatků. Obvodní soud reagoval přípisem ze dne 6. 6. 2018, v němž uvedl, že zohlednil osvobození podle daného ustanovení a dovolání předloží dovolacímu soudu. Nejvyšší soud pak stěžovatele vyzval svým usnesením ze dne 28. 11. 2019 k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení s výzvou. Současně jej poučil o následcích jeho nezaplacení. Stěžovatel na výzvu reagoval podáním ze dne 18. 12. 2019, kde uvedl, že otázku soudního poplatku za dovolání řešil již obvodní soud, a kde znovu poukázal na osvobození řízení podle § 28 zákona o soudní rehabilitaci. Soudní poplatek nezaplatil a Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 8. 1. 2020 dovolací řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že postup obvodního soudu i názor stěžovatele na otázku soudního poplatku mu byl ze spisu znám. S názorem stěžovatele o osvobození řízení od soudního poplatku ze zákona se však neztotožnil, a proto jej sám vyzval k jeho zaplacení. Podle Nejvyššího soudu nešlo o nárok podle zákona o soudní rehabilitaci, což má vyplývat i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), tudíž se na ně nevztahovalo osvobození podle § 28 zákona o soudní rehabilitaci. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítl, že mu Nejvyšší soud neoznámil, že by odmítal názor obvodního soudu o osvobození. Nerozhodl ani o jeho žádosti ze dne 18. 12. 2019 o osvobození od soudního poplatku a řízení rovnou zastavil. Podle stěžovatele se stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 nijak nezabývá soudními poplatky, ale řeší jen otázku, kdy je a kdy není možné aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Soudními poplatky se naopak ve věcech podobných stěžovatelově věci zabýval Ústavní soud v nálezech ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 (N 131/46 SbNU 230) a ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 1618/15 (N 51/80 SbNU 623), kde shledal porušení práv tehdejších stěžovatelů postupem Nejvyššího soudu. 6. V ústavní stížnosti dále stěžovatel předestřel argumentaci zpochybňující závěr městského soudu o určení počátku promlčecí lhůty. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. S ohledem na odlišnost věci, o které bylo rozhodováno před Nejvyšším soudem, který dovolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, a před městským soudem, který se případem ve svém rozsudku zabýval věcně, je vhodné u těchto rozhodnutí odděleně posoudit procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a při jejich splnění i opodstatněnost ústavní stížnosti. III. A. Usnesení Nejvyššího soudu 8. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo dané usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je vůči usnesení Nejvyššího přípustná, neboť se stěžovateli nenabízely další procesní prostředky k ochraně jeho práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel zpochybnil, že by dané řízení soudnímu poplatku vůbec podléhalo. 10. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 11. V obecné rovině platí, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením. Podmínky a podrobnosti výkonu práva na soudní ochranu stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Je věcí zákonodárce, aby zákonem upravil způsob, jakým se lze práva před soudem domáhat, což může obecně zahrnovat i splnění poplatkové povinnosti. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je ovšem nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možné se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 27.]. Evropský soud pro lidská práva uvádí, že požadavek na úhradu soudního poplatku není sám o sobě omezením, které by bylo rozporné s právem na přístup k soudu (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Stankov proti Bulharsku, ze dne 12. 7. 2007 č. 68490/01, § 52; rozhodnutí ESLP jsou dostupná z https://hudoc.echr.coe.int). Listina ponechává zákonodárci široký prostor pro uvážení, zda konkrétní soudní řízení zatíží povinností platit soudní poplatek, sleduje-li poplatková povinnost legitimní cíl a šetří-li touto úpravou podstatu a smysl práva na soudních ochranu (čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny). Je-li určité soudní řízení zatíženo soudním poplatkem, pak je nezbytné, aby mohl účastník žádat individuální osvobození od soudních poplatků pro svou nemajetnost tak, aby se nedostatek prostředků nestal nepřekonatelnou překážkou přístupu k soudu. Nicméně tam, kde zákonodárce