IV.ÚS 878/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 878/23 ze dne 2. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., t. č. ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Pavlem Kohútem, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2022 č. j. 11 Tdo 961/2022-314, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2022 č. j. 15 To 22/2022-230 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. března 2022 č. j. 63 T 12/2021-146, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. písm. a), b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích (dále jen "krajský soud") shledán vinným spácháním zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, jehož se společně s dalšími obviněnými dopustil distribucí omamných látek za účelem získání finančního prospěchu. Za uvedený zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 4. 2021 č. j. 4 T 41/2021-41, krajský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále krajský soud stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře sta denních sazeb po 250 Kč, tudíž celkem 25 000 Kč. Stěžovateli byl taktéž uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání dvanácti měsíců. 3. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl odvoláním, jež bylo Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnuto. 4. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že byl shledán vinným spácháním celkem tří skutků, přičemž pro dva z nich proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek prodeje nejméně tisíce kusů tablet extáze spoluobviněnému K. B., což se mělo stát na podzim roku 2018. V návaznosti na uvedené jednání bylo provedeno vyšetřování, po jehož skončení státní zástupce rozhodl, že existují ještě další dva skutky, jichž se měl stěžovatel dopustit jako samostatný pachatel. Státní zástupce však zvolil zvláštní procesní postup, když nedal pokyn policejnímu orgánu k rozšíření trestního stíhání, toliko stěžovatele upozornil, že trestní stíhání bylo rozšířeno a určil mu třídenní lhůtu k vyjádření, čímž fakticky vyloučil možnost přezkumu tohoto rozhodnutí. Následně podal pro všechny tři skutky obžalobu, na jejímž základě krajský soud vydal odsuzující (napadený) rozsudek. Stěžovatel uvádí, že nebyla dodržena zásada totožnosti skutku, jednání a následku, a krajský soud vůbec o těchto dvou dalších skutcích neměl rozhodovat, naopak měl věc v této části vrátit do přípravného řízení k došetření. 6. Stěžovatel dále namítá, že senát 63 T krajského soudu, který rozhodoval o jeho vině a trestu, nebyl nestranný a nerespektoval presumpci neviny. Tento závěr stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že tentýž senát schválil (dřívějším) rozsudkem dohodu o vině a trestu s původně spoluobžalovaným K. B., jehož výpověď byla usvědčujícím důkazem proti stěžovateli. Stěžovatel v této souvislosti rozporuje i způsob, jakým senát 63 T hodnotil důkazy, neboť odsuzující rozsudek postavil na výpovědi K. B., kdežto důkazy ve prospěch stěžovatele považoval za nevěrohodné. Uvedenému odpovídá i skutečnost, že po přednesu závěrečných řečí bylo hlavní líčení přerušeno toliko na dvanáct minut, po jejichž uplynutí byl vyhlášen rozsudek. Odůvodnění rozsudku pak nekriticky převzalo verzi obžaloby. K. B. měl však zjevný zájem na tom, aby svou výpovědí usvědčil stěžovatele, neboť to bylo obsahem jeho závazku vůči státnímu zástupci. Výpověď takového svědka by měla být podrobena náležitému kritickému zhodnocení, k čemuž však nedošlo. 7. Konečně stěžovatel namítá, že mu bylo odepřeno právo na osobní účast na veřejném zasedání před vrchním soudem v odvolacím řízení. Stěžovatel požádal o odročení veřejného zasedání podáním ze dne 12. 7. 2022, avšak vrchní soud této žádosti nevyhověl. Veřejné zasedání bylo nařízeno na 15. 7. 2022, přičemž stěžovatel se jej z důvodu svého závažného zdravotního stavu nezúčastnil. Při veřejném zasedání byla přečtena lékařská zpráva ze dne 8. 7. 2022 a pracovní neschopenka stěžovatele. Z této zprávy bylo zřejmé, že zdravotní stav stěžovatele je velmi vážný a neumožňuje jeho účast na veřejném zasedání. Rovněž bylo konstatováno, že stěžovatel trvá na své osobní účasti, jakmile toho bude schopen. Vrchní soud se pokusil neúspěšně kontaktovat lékaře, který zprávu vystavil. Vrchní soud následně nedůvodně opřel své rozhodnutí konat veřejné zasedání bez účasti stěžovatele o lékařské zprávy z Psychiatrické nemocnice Kosmonosy a pominul zprávu z Psychiatrické nemocnice Bohnice. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 10. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svou námitku týkající se nedodržení zásady totožnosti skutku, resp. skutečnosti, že byl údajně shledán vinným spácháním tří skutků, přičemž proti němu bylo zahájeno trestní stíhání toliko v případě skutku jednoho, nevznesl v dovolacím řízení, neboť napadené usnesení Nejvyššího soudu tuto námitku nerekapituluje a následně se s ní ani nevypořádává, což zároveň stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nenamítá. Ústavní soud z toho dovozuje, že taková námitka nebyla v řízení před Nejvyšším soudem uplatněna. Ústavní soud se proto touto námitkou s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti nebude zabývat, neboť je nutno ji hodnotit jako nepřípustnou. 11. Stěžovatel dále namítá nesprávné (nedostatečné) hodnocení důkazů krajským soudem, jež vycházelo především z výpovědi svědka K. B., který byl původně spoluobviněným ve věci, nicméně jelikož uzavřel dohodu o vině a trestu, jeho věc proběhla procesně samostatně. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Tuto námitku nadto vypořádal podrobně již vrchní soud v odvolacím řízení. Svědek byl ještě ve společném řízení, kde byli obžalovanými stěžovatel a právě K. B., v hlavním líčení dne 14. 9. 2021 vyslechnut jako obžalovaný, nikoliv jako s