IV.ÚS 88/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 88/24 ze dne 23. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 30 Cdo 2281/2023-241 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2023 č. j. 15 Co 360/2022-218, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že proti stěžovateli bylo v březnu 2011 zahájeno trestní stíhání pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby [§ 239 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), f) trestního zákoníku], kterého se měl dopustit jako zaměstnanec Ministerstva X. V prosinci 2011 byla za tentýž skutek podána na stěžovatele obžaloba, kde již bylo jednání kvalifikováno jako přečin porušení povinností při správě cizího majetku [§ 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku]. Trestní řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 91/2011. Tento soud stěžovatele šestkrát obžaloby zprostil, všech šest rozsudků ale zrušil odvolací trestní soud k odvolání státního zástupce. Nakonec Obvodní soud pro Prahu 1 trestní stíhání zastavil z důvodu promlčení usnesením ze dne 25. 5. 2020, kde se mj. uvádí, že stěžovatel dal pokyn k proplacení faktur, ačkoli řádně nezkontroloval, zda se plnění na základě smluv uskutečnilo. V tomto jednání stěžovatele soud viděl zavinění v podobě vědomé nedbalosti, čímž se stěžovatel dopustil trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1 trestního zákoníku, jelikož z hrubé nedbalosti porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správě cizího majetku a tím jinému způsobil značnou škodu. Trestní odpovědnost stěžovatele za toto jednání však podle soudu zanikla uplynutím promlčecí doby ke dni 21. 12. 2014, další trestní stíhání je tak nepřípustné dle § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Usnesení nabylo právní moci dne 17. 9. 2020. 3. Usnesením ze dne 14. 1. 2021 Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl tak, že dle § 11 odst. 4 trestního řádu se pokračuje v trestním stíhání, neboť stěžovatel prohlásil, že na projednání věci trvá. Již o 14 dní později, dne 28. 1. 2021, však stěžovatel vzal své prohlášení zpět. Usnesením ze dne 5. 2. 2021 vzal Obvodní soud pro Prahu 1 na vědomí zpětvzetí prohlášení a trestní řízení tak ve vztahu ke stěžovateli skončilo. 4. Stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 258 544,50 Kč s příslušenstvím, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Tato částka odpovídá nákladům obhajoby, které stěžovatel vynaložil za výše uvedené trestní stíhání. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 8. 2022 č. j. 12 C 95/2021-186 žalobu zamítl. V obecné rovině konstatoval, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Jiné než odsuzující rozhodnutí je totiž zásadně rozhodnutím, které ve svých důsledcích ruší účinky zahájeného trestního stíhání a má tak stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, ustálena v následujícím závěru. Při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) by taková osoba (jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchala, či nikoli) měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v mnoha případech vedl k "odškodnění" skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem. Stěžovatel nicméně této možnosti dobrovolně nevyužil. Proto je odpovědnost státu v posuzovaném případě vyloučena [§ 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.]. V dané věci přitom nebyly dány okolnosti nasvědčující tomu, že trestní řízení bylo vedeno svévolně; to nelze dovodit ani z toho, že stěžovatel byl celkem šestkrát zproštěn obžaloby. 5. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil a ve všem se ztotožnil s právní a skutkovou argumentací tam uvedenou. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť rozsudek městského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve shrnuje průběh trestního stíhání, které nakonec vyústilo v zastavení z důvodu promlčení, a rekapituluje průběh řízení před civilními soudy. Kritizuje obecné soudy za to, že nepřihlédly ke specifickým okolnostem nynější věci. Nelze argumentovat tím, že stěžovatel měl možnost trvat na projednání své trestní věci i po zastavení trestního stíhání pro promlčení. Pokud by totiž stěžovatel trval na projednání věci, zůstal by i nadále jakožto trestně stíhaný státní zaměstnanec postaven mimo službu (což se dozvěděl od svého zaměstnavatele) a nemohl by využít ani zbývající tři roky (od 67 do 70 let věku) "k důstojnému dokončení své diplomatické kariéry, k jejímuž brutálnímu přerušení ono 10 let trvající trestní stíhání stěžovatele vedlo." Právě proto vzal stěžovatel následně svoji žádost o projednání věci zpět, díky čemuž se mohl vrátit do diplomatických služeb. 7. Nejvyšší soud postupoval neústavně, neboť s ohledem na specifické okolnosti této věci měl rozhodnout meritorně. Fakticky se tak nezabýval námitkou, že stěžovatel v trestním řízení nepokračoval z důvodu, že by mu v důsledku takového pokračování vznikla závažná újma spočívající v nemožnosti pokračovat po dobu trvání řízení v diplomatické kariéře. Judikatura, na kterou Nejvyšší soud odkázal, tuto otázku neřeší. Specifikem nynější věci totiž je, že stěžovatel byl dokonce šestkrát zproštěn obžaloby. 8. Stěžovatel dále rozsáhle analyzuje judikaturu řešící kompenzaci za průtahy v trestním řízení a vysvětluje, proč zastavení řízení v nynější věci nebylo dostatečnou kompenzací. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná. IV. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 11. Nejvyšší soud po prostudování textu ústavní stížnosti setrvává na závěru, že se odvolací soud od (v napadeném usnesení citované) judikatury neodchýlil. Trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení a stěžovatel, ač tuto možnost nepochybně měl, na projednání věci netrval. Přitom objektivně měl možnost na pokračování v trestním řízení trvat a docílit zprošťujícího rozsudku. Podstatné není, proč se k tomuto (zákonem výslovně předvídanému) postupu stěžovatel nerozhodl. Městský soud dospěl k závěru, že tu nejsou okolnosti nasvědčující tomu, že by trestní řízení stěžovatele bylo vedeno svévolně ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Tento závěr městského soudu stěžovatel dovoláním (řádně formulovanou právní otázkou a vymezením její přípustnosti) nenapadl. Neměl-li proto Nejvyšší soud možnost danou námitku v dovolacím řízení přezkoumat, příčilo by se subsidiaritě ústavní stížnosti, aby mohla být řešena až před soudem ochrany ústavnosti. 12. Městský soud plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. 13. Vedlejší účastnice se ztotožnila s napadenými soudními rozhodnutími. Tato soudní rozhodnutí jsou souladná s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Vydanými soudními rozhodnutími nebylo