IV.ÚS 881/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 881/18 ze dne 25. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní korporace GasNet, s. r. o., sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem, zastoupené Mgr. Jakubem Šotníkem, advokátem, sídlem Šikulova 190/17, Brno, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2017 č. j. 1 Afs 198/2016-62, ze dne 25. ledna 2018 č. j. 8 Afs 181/2016-68 a ze dne 19. dubna 2018 č. j. 3 Afs 174/2016-48, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň stěžovatelka tvrdí porušení jejích práv dle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny, a také čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavních stížností, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatelka uplatnila v dodatečných přiznáních k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2008, 2009 a 2010 dle jejího názoru daňově uznatelný náklad dle § 24 odst. 2 písm. zc) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). 3. Finanční úřad v Ústí nad Labem (dále jen "správce daně") vydal dodatečný platební výměr ze dne 21. 2. 2011 č. j. 44709/11/214913506609, na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 ve výši 38 655 330 Kč, jímž byla na základě dodatečného daňového přiznání podaného stěžovatelkou původně vyměřená daň ve výši 93 164 400 Kč snížena o částku 54 509 070 Kč. 4. Správce daně pak rozhodnutím ze dne 13. 2. 2012 č. j. 895/12-1200-505700 nařídil podle § 121 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), přezkoumání výše uvedeného dodatečného platebního výměru za zdaňovací období roku 2008. Důvodem nařízení přezkumného řízení byla podle právního názoru správce daně nemožnost aplikace § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů ve věci stěžovatelky. 5. Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 25. 4. 2013 č. j. 15147/13/01-11000-012138 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí správce daně o nařízení přezkumného řízení. 6. Stěžovatelka brojila proti výše uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 20. 6. 2016 č. j. 15 Af 89/2013-109 její žalobu zamítl. 7. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 19. 4. 2018 č. j. 3 Afs 174/2016-48 zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Toto rozhodnutí bylo předmětem řízení u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2121/18. 8. Správce daně vydal také dodatečný platební výměr ze dne 21. 2. 2011 č. j. 43701/11/214913506609 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 167 968 400 Kč, jímž byla na základě dodatečného daňového přiznání podaného stěžovatelkou původně vyměřená daň ve výši 215 268 400 Kč snížena o částku 47 300 000 Kč. 9. Správce daně pak rozhodnutím ze dne 13. 2. 2012 č. j. 898/12-1200-505700 nařídil ve smyslu § 121 daňového řádu přezkoumání výše uvedeného dodatečného platebního výměru za zdaňovací období roku 2009. Důvodem nařízení přezkumného řízení byla podle právního názoru správce daně nemožnost aplikace § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů ve věci stěžovatelky. 10. Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 25. 4. 2013 č. j. 15151/13/01-11000-012138 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí správce daně o nařízení přezkumného řízení. 11. Stěžovatelka brojila proti výše uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou podanou ke krajskému soudu, který rozsudkem ze dne 20. 6. 2016 č. j. 15 Af 88/2013-106 její žalobu zamítl. 12. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 21. 12. 2017 č. j. 1 Afs 198/2016-62 zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Toto rozhodnutí bylo předmětem řízení u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 881/18. 13. Správce daně vydal konečně také dodatečný platební výměr ze dne 13. 7. 2011 č. j. 222862/11/214913506609 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 ve výši 351 538 340 Kč. 14. Správce daně pak rozhodnutím ze dne 13. 2. 2012 č. j. 899/12-1200-505700 nařídil ve smyslu § 121 daňového řádu přezkoumání výše uvedeného dodatečného platebního výměru za zdaňovací období roku 2010. Důvodem nařízení přezkumného řízení byla podle právního názoru správce daně nemožnost aplikace § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů ve věci stěžovatelky. 15. Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 25. 4. 2013 č. j. 15154/13/01-11000-012138 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí správce daně o nařízení přezkumného řízení. 16. Stěžovatelka brojila proti výše uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou podanou ke krajskému soudu, který rozsudkem ze dne 20. 6. 2016 č. j. 15 Af 87/2013-106 její žalobu zamítl. 17. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 25. 1. 2018 č. j. 8 Afs 181/2016-68 zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Toto rozhodnutí bylo předmětem řízení u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1283/18. 18. Ústavní soud usnesením pléna ze dne 14. 8. 2018 rozhodl, že ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 881/18, II. ÚS 1283/18 a III. ÚS 2121/18 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 881/18, když dospěl k závěru, že stěžovatelka jimi napadla rozsudky Nejvyššího správního soudu, zamítající její kasační stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež byly vydány ve skutkově obdobných věcech týkajících se různých zdaňovacích období (roku 2008, 2009 a 2010), se zcela identickým okruhem sporných otázek. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení. II. Argumentace stěžovatelky 19. Stěžovatelka je zejména přesvědčena, že Nejvyšší správní soud v napadených rozhodnutích nastavil zákonné mantinely přezkumného řízení dle § 121 a násl. daňového řádu natolik široce, že jedinou překážkou jeho zahájení je prekluze dotčeného zdaňovacího období. Tímto je ve své podstatě umožněn bezbřehý zásah státní moci do práv daňových subjektů, což dle stěžovatelky naráží na základní práva a principy. Z napadených rozsudků nepřímo vyplývá, že Nejvyšší správní soud zcela nadřazuje správnost stanovení daně nad právní jistotu daňových subjektů v nezměnitelnost správních aktů, byť jde o rovnocenné právní instituty a upřednostnění jednoho z nich by mělo být zejména v případě nařízení přezkumného řízení jakožto dozorčího prostředku pečlivě posuzováno. Mělo by být tudíž zvažováno, nakolik mohla stěžovatelka legitimně spoléhat na správnost výsledku doměřovacího řízení, respektive zda jí mohlo či mělo být s přihlédnutím k aktuální právní úpravě jasné, že tento výsledek zcela zjevně není správný. Přístup zaujatý Nejvyšším správním soudem v napadených rozsudcích naopak znamená, že samotný správní akt (zde rozhodnutí správce daně vydané v případě stěžovatelky po provedeném dokazování a právním posouzení věci) ztrácí svoji právní relevanci, neboť jediné kritérium jeho nezměnitelnosti představuje v konečném důsledku pouze promlčení, resp. prekluze daného zdaňovacího období. Teprve tehdy se totiž stěžovatelka může spolehnout na to, že správní akt vydaný správcem daně v konkrétní věci zůstane závazným a nezměnitelným. Takto široce nastavené mantinely přezkumného řízení naráží dle stěžovatelky na ústavní pořádek České republiky, neboť ve své podstatě umožňují bezbřehý zásah správce daně do práv daňových subjektů, a to téměř bez časového omezení. 20. Stěžovatelka v obsáhlých ústavních stížnostech polemizuje s jednotlivými právními závěry obecných soudů i daňových orgánů, přičemž zejména kromě výše uvedeného uvádí, že se správní soudy v odůvodnění svých rozsudků nezabývaly argumentací stěžovatelky týkající se komparativního výkladu § 121 odst. 1 daňového řádu, a to zejména s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Přitom je tato argumentace pro výklad dotčeného ustanovení zásadní, jelikož nelze nahlížet na zákonná ustano