IV.ÚS 886/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 886/21 ze dne 4. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Průšy, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 17. října 2019 č. j. 15 Co 288/2019-378, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a Mysliveckého spolku Trnava Bratřice, sídlem Jetřichovec 49, Pacov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z dalších k ústavní stížnosti přiložených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 6. 2019 č. j. 5 C 22/2015-326 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost přijmout stěžovatele za svého člena (výrok I.), dále soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II.). 3. Uvedeným rozsudkem rozhodl okresní soud poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2018 č. j. 29 Cdo 467/2016-192 zrušil předchozí rozsudky okresního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil v předmětné věci závazný právní názor, že § 32 odst. 6 zákona č. 449/2021 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), nezakládá (sám o sobě a bez dalšího) právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, který má pronajatu honitbu. Jelikož se v dané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepodává, že by přihlášce stěžovatele o členství konkurovaly přihlášky dalších osob, které nejsou vlastníky či nájemci honebních pozemků, a že by vedlejší účastník na úkor stěžovatele přijal za členy tyto osoby (některou z nich), shledal Nejvyšší soud závěr krajského soudu, že vedlejší účastník je povinen přijmout stěžovatele za svého člena, za odporující ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. 4. Okresní soud v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí poukázal na to, že domáhal-li se stěžovatel žalobou, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost přijmout stěžovatele za svého člena, vedlejší účastník tuto povinnost v průběhu tohoto řízení na základě vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 15. 6. 2015 č. j. 5 C 22/2015-125 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 10. 2015 č. j. 15 Co 512/2015-157 (které byly výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu následně zrušeny), splnil, byť pod tíhou exekuce vedené pod sp. zn. 5 EXE 185/2016, když na členské schůzi konané dne 18. 9. 2016 byl stěžovatel za člena přijat. Okresní soud dovodil, že pro účely tohoto sporu je rozhodné, že nárok stěžovatele byl vedlejším účastníkem uspokojen, povinnost, které se stěžovatel domáhal, vedlejší účastník splnil. Okresní soud za této situace neshledal důvod o povinnosti vedlejšího účastníka znovu rozhodovat, a proto žalobu zamítl. Okresní soud však pro účely rozhodování o nákladech tohoto řízení konstatoval, že povinnost vedlejšího účastníka přijmout stěžovatele za svého člena nebyla dána. Okresní soud především poukázal na svoji vázanost právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v této věci, za situace, kdy v předmětné věci nedošlo z hledisek posouzení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti v důkazní situaci a ve skutkových ztvrzeních účastníků k žádným změnám. Z provedeného dokazování okresní soud dovodil, že podal-li stěžovatel jako vlastník honebního pozemku a člen honebního společenstva přihlášku k přijetí za člena vedlejšího účastníka jako mysliveckého sdružení, které má v nájmu od honebního společenstva honební pozemky, nebylo při rozhodování vedlejšího účastníka o zamítnutí této přihlášky porušeno přednostní právo stěžovatele podle § 32 odst. 6 zákona o myslivosti. I když se o členství ucházely i jiné osoby, nebyly tyto osoby také přijaty, tedy nebyly upřednostněny na úkor stěžovatele, a to v rozhodné době ani v době bezprostředně navazující. Protože přednostní právo stěžovatele jako vlastníka honebního pozemku nebylo porušeno, nebyl důvod k uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi stěžovatele přijmout. 5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dovodil, že nedošlo-li po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu k žádné změně ve skutkovém stavu věci ohledně podmínek § 32 odst. 6 zákona o myslivosti, okresní soud správně dovodil svoji vázanost právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozhodnutí. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, že nepřihlédl ke konkrétním okolnostem posuzované věci (které naopak zohlednily soudy obou stupňů ve svých zrušených rozhodnutích), z právního rámce věci vymezeného judikaturními závěry Nejvyššího soudu ve zrušujícím rozhodnutí plyne, že nepřijal-li vedlejší účastník za své členy na úkor stěžovatele jiné osoby, které nejsou vlastníky či nájemci honebních pozemků, nemohlo se aktivovat přednostní právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena vedlejšího účastníka podle § 32 odst. 6 zákona o myslivosti a žádný takový nárok zde stěžovateli nevznikl. Proto stěžovatelem zmiňované okolnosti související se zrušením původního mysliveckého sdružení (jehož byl stěžovatel členem), založením nového mysliveckého sdružení již bez účasti stěžovatele a nepřijímáním jakýchkoliv nových členů, aby vedlejší účastník nemusel upřednostnit a přijmout za člena stěžovatele, nejsou podle krajského soudu pro posouzení stěžovatelem uplatněného práva významné a jeho nárok na přijetí za člena vedlejšího účastníka podle § 32 odst. 6 zákona o myslivosti neodůvodňují. 6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021 č. j. 27 Cdo 337/2020-404 bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že dovoláním napadenou otázku výkladu § 32 odst. 6 zákona o myslivosti, krajský soud zodpověděl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i se závazným právním názorem, vyjádřeným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí. Nejvyšší soud dodal, že nejsou-li další zájemci o členství v žalovaném spolku, jimž právo přednosti nesvědčí, nemohlo dojít k aktivaci přednostního práva stěžovatele na přijetí za člena žalovaného spolku. Ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti nezakládá (samo o sobě a bez dalšího) právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, který má pronajatou honitbu. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že ve svém kasačním rozsudku mechanicky aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu o konkurenci přihlášek žadatelů o členství v mysliveckých spolcích (tedy týkající se přednostního práva vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, jemuž je pronajata honitba), aniž by zohlednil specifika posuzovaného případu, v důsledku čehož aplikoval nesprávnou judikaturu. Stěžovatel poukazuje na to, že v posuzované věci členové vedlejšího účastníka zrušili předchozí myslivecké sdružení a založili nové myslivecké sdružení (nyní spolek) jen proto, aby zabránili stěžovateli (a dalším dvěma osobám, ve všech případech vlastníkům honebních pozemků) ve členství v mysliveckém sdružení (spolku), a tím ve výkonu práva myslivosti. Jediným účelem takového nemravného jednání tak podle stěžovatele bylo obejít § 32 odst. 6 zákona o myslivosti a současně tak vyloučit možnost konkurence přihlášek stěžovatele (a dalších dvou vlastníků honebních pozemků) s přihláškami současných členů vedlejšího účastníka, kteří ve většině žádné honební pozemky nevlastní. Stěžovatel poukazuje na to, že obcházení zákona přitom právní řád nepřipouští [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 119/01(N 47/30 SbNU 9); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 8. S ohledem na okolnosti posuzované věci nemě