IV.ÚS 889/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 889/09 ze dne 23. 11. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, AK Ferenc & spol. se sídlem pobočky Dlouhá 141, 261 01 Příbram II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008 sp. zn. 5 Tdo 1523/2008 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2008 sp. zn. 10 To 84/2008 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena. II. K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 125/2003, ze kterého zjistil následující: Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 10. 2004 čj. 3 T 125/2003-2611 byl stěžovatel (i spoluobžalovaný L. M.) uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Proti rozsudku podali stěžovatel i spoluobžalovaný odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. 10 To 176/2005 zamítnuta. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, z jehož podnětu usnesením ze dne 17. 8. 2006 sp. zn. 5 Tdo 762/2006 Nejvyšší soud napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 10 To 345/2006 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2004 a sám ve věci znovu rozhodl. Stěžovatele (i spoluobžalovaného) uznal vinným shodným trestným činem jako nalézací soud, přičemž na podkladě doplněného dokazování upřesnil znění skutkové věty výroku o vině a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tři roků. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1497/2007 zrušil napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 10 To 84/2008 znovu zrušil rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 10. 2004 a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že stěžovatele (i spoluobžalovaného) uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se (stručněji řečeno) dopustil tím, že dne 18.6.1998 po předchozí dohodě uzavřel jako jednatel společnosti Elpromont, s.r.o., Příbram, smlouvu o převodu 100% obchodního podílu na L. M. za současné změny firmy na společnost E-instalace, s.r.o., Třebíč a následujícího dne L. M. jako jednatel společnosti E-instalace uzavřel se společností Elpromont, s.r.o., Praha 5, která byla pro tento účel založena, smlouvu o převodu aktiv a pasiv, v důsledku čehož byl majetek v hodnotě nejméně 19 037 69,- Kč ze společnosti Elpromont Příbram převeden na společnost Elpromont Praha, aniž by za tento majetek byla zaplacena kupní cena, z čehož přinejmenším majetek v celkové hodnotě 10 455 830,40 Kč mohl být použit k uspokojení pohledávek věřitelů, přičemž oba jednali v úmyslu vyvést majetek původního dlužníka do jiné společnosti téhož jednatele s cílem zkrátit věřitele společnosti Elpromont Příbram, čímž částečně zmařili pohledávky věřitelů (ve skutkové větě konkretizovaných) v celkové výši 10 972 545,46 Kč. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem. I proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1523/2008 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Proti posledním dvěma rozhodnutím soudů podal stěžovatel ústavní stížnost. III. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v těchto skutečnostech: Pro zahájení trestního stíhání v dané trestní věci byl nedostatek podkladů, jednání popsané ve sdělení obvinění nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele. Dále došlo k porušení zásady zachování totožnosti skutku, neboť odvolací soud podstatnou měrou změnil druhou část skutkové věty týkající se uzavření smlouvy o převodu aktiv a pasiv, která byla obsažena ve sdělení obvinění, v obžalobě a ve zrušeném rozsudku soudu prvního stupně. Zcela převažující část odůvodnění ústavní stížnosti tvoří námitky vztahující se k rozsahu dokazování a k nesprávnému hodnocení důkazů. Stěžovatel namítá, že byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování, zejména nebyl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika, na jehož základě by došlo ke zjištění reálné hodnoty aktiv, která byla převáděna na základě smlouvy o převodu aktiv a pasiv, čímž by bylo možno dospět k závěru, v jakém rozsahu mohlo dojít k poškození věřitelů. Stěžovatel podrobně polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud určil rozsah převedeného majetku, a sám hodnotí jednotlivé položky převáděných aktiv, včetně možnosti jejich použití k úhradě dluhů, přičemž dovozuje, že mělo být při ocenění převáděného majetku postupováno podle § 89 odst. 12 tr. ř. Dále poukazuje na skutečnost, že 16. 11. 2006 byl vyhlášen konkurs na majetek společnosti Elpromont Praha a ze znaleckého posudku opatřeného v rámci šetření trestního oznámení na uvedenou společnost vyplynulo, že již počátkem roku 2001 měl být podán návrh na prohlášení konkursu této společnosti. Namítá, že soud na jedné straně předmětnou smlouvu hodnotí jako účelový a fiktivní úkon a na straně druhé jako kupní smlouvu se seriozně dohodnutými kupními cenami odpovídající tržní hodnotě. Stěžovatel tvrdí, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, a vyslovuje přesvědčení, že rozsudek odvolacího soudu se ve svých závěrech, pokud jde o vinu a trest, opírá o neúplně zjištěný skutkový stav a i závěry co do právního posouzení vymezeného skutku jsou nesprávné. Soudu odvolacímu i dovolacímu stěžovatel vytýká, že se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly se všemi námitkami, které v opravných prostředcích uplatnil. IV. Zásadní námitkou stěžovatele je tedy nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, vyvozenými skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkčně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. V. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými roz