IV.ÚS 89/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 89/21 ze dne 30. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. J., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020 č. j. 6 Tdo 797/2020-5730, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. 9 To 57/2019-5504 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2019 č. j. 56 T 7/2013-5355, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, jakož i jeho práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným pod body I, II a III zločinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným v jednočinném souběhu s účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (ad I), účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (ad II) a účastenstvím ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (ad III), jichž se - zkráceně řečeno - dopustil spolu se spoluobviněnými P. Š. a K. N. jednáním spočívajícím v protiprávním vkladu vlastnického práva k nemovitostem na základě padělaných dokladů a podvodného vylákání překlenovacích úvěrů na základě padělaných dokumentů. Za uvedené jednání a za sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. 7 T 84/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 5. 12. 2011 sp. zn. 3 To 31/2011, zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku z rozsudku městského soudu ze dne 17. 3. 2017 sp. zn. 40 T 13/2014 a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, z rozsudku městského soudu ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. 56 T 9/2012, byl stěžovatel podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byly ve vztahu ke stěžovateli zrušeny výrok o trestu z rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 3 To 1/2018, výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku městského soudu ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. 56 T 9/2012, výrok o trestu z rozsudku městského soudu ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 40 T 13/2014, výrok o trestu z rozsudku vrchního soudu ze dne 5. 12. 2011 sp. zn. 3 To 31/2011 a výrok o trestu z rozsudku krajského soudu ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. 7 T 84/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Městský soud ve věci rozhodoval opakovaně. Jeho první rozsudek ze dne 17. 3. 2017 sp. zn. 40 T 13/2014 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 5 To 49/2017 byl ohledně stěžovatele zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 15 Tdo 195/2018-I.-216 z důvodu nedostatečného skutkového vyjádření tehdy užité právní kvalifikace skutku, tj. účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. 4. Z hlediska obsahu podané ústavní stížnosti je podstatný závěr městského soudu, že na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že stěžovatel měl dominantní úlohu při fungování (včetně finančních toků) mnohočetného řetězce obchodních společností, které ovládal prostřednictvím jednotlivých nastrčených osob včetně spoluobviněného P. Š., kdy tyto osoby vystupovaly v orgánech společností pouze formálně, zpravidla v postavení tzv. bílých koňů. Městský soud shledal, že stěžovatel měl prokazatelně vůči spoluobviněnému P. Š. nadřízenou pozici a že jeho obhajoba, že se na žádném podvodném jednání nepodílel a o ničem nevěděl, byla provedenými důkazy vyvrácena. Naopak bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel přinejmenším poskytl pomoc ke spáchání jak úvěrových podvodů, tak trestného činu podvodu, a to opatřením prostředků, konkrétně tím, že předal spoluobviněnému K. N. složku s padělanými doklady, i když nepochybně věděl, co je obsahem této složky. Podle závěru městského soudu v řízení nebylo s určitostí prokázáno, že by stěžovatel trestnou činnost zosnoval nebo řídil, proto ho uznal vinným toliko účastenstvím ve formě pomoci. 5. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu vrchní soud v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že městský soud respektoval závazné pokyny obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 15 Tdo 195/2018-I.-216, nové řízení provedl v souladu s procesními předpisy a dokazování provedl v potřebném rozsahu v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu, což mu umožnilo učinit správné skutkové závěry. Mimo jiné zdůraznil, že městský soud naprosto oprávněně s ohledem na výsledky provedeného dokazování poukázal na dominantní roli stěžovatele při fungování celého řetězce obchodních společností, který stěžovatel ovládal prostřednictvím jednotlivých "nastrčených" osob, a to včetně finančních toků. Podle názoru vrchního soudu městský soud při respektování závěrů zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu jednání stěžovatele také správně právně kvalifikoval. Jako oprávněné neshledal ani námitky stěžovatele proti uloženému trestu. Poukázal na to, že městský soud ve prospěch stěžovatele kromě jiného zohlednil i dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula a kterou lze již hodnotit jako nepřiměřeně dlouhou. Podotkl ale, že stěžovatel nyní vykonává trest odnětí svobody za jinou, nesbíhající se trestnou činnost, a byl-li mu nyní uložen souhrnný trest odnětí svobody, který zahrnuje odsouzení za čtyři odsuzující rozsudky a celkem sedm závažných trestných činů, pak je nutno považovat uložení trestu odnětí svobody ve výměře šesti a půl roku, tedy ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, za odpovídající postih. 6. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. K dovolací argumentaci stěžovatele, jejíž podstatou bylo zpochybnění jakékoli vědomé účasti na jednání, jímž byl napadenými rozhodnutími uznán vinným (kterou uplatnil i v podané ústavní stížnosti), Nejvyšší soud odkázal na argumentaci městského soudu a vrchního soudu, se kterou se ztotožnil. Zdůraznil, že sám stěžovatel v průběhu řízení uvedl, že vše běželo samospádem a žádné pokyny dávat nemusel. Přestože spáchání trestné činnosti od počátku trestního řízení popírá, jeho vina byla prokázána celým řetězcem nepřímých důkazů, přičemž nelze přehlížet výpověď spoluobviněného K. N., který mimo jiné uvedl, že byl kontaktován stěžovatelem k sehnání fiktivního kupce na rozestavěný byt s tím, že potřebuje bance prokázat prodej této nemovitosti, na niž čerpal úvěr, a že složku s podklady pro banku dostal od stěžovatele. Obhajobě stěžovatele, že mu nebylo