IV.ÚS 892/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 892/21 ze dne 27. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti Tomáše Kareše, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 2 Afs 408/2018-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tvrzením, že jím byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadeného rozsudku, ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen "finanční úřad") stěžovateli dodatečnými platebními výměry doměřil po provedené daňové kontrole daň z přidané hodnoty včetně penále. Vedlejší účastník zamítl stěžovatelovo odvolání a napadené platební výměry potvrdil. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 6. 2016 č. j. 65 Af 10/2015-70 (dále jen "první rozsudek krajského soudu"), který zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2018 č. j. 2 Afs 205/2016-49 (dále jen "první rozsudek Nejvyššího správního soudu") a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud následně vydal rozsudek ze dne 17. 10. 2018 č. j. 65 Af 10/2015-113 (dále jen "druhý rozsudek krajského soudu"), jímž žalobu opět zamítl. 3. Proti druhému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem (dále jen "druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu"). Jako nedůvodné shledal námitky proti závěru krajského soudu, že zaměstnanec finančního úřadu nebyl podjatý. Následně se zabýval námitkou daňové prekluze, kterou vyhodnotil jako nepřípustnou podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Námitka daňové prekluze byla vypořádána již v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu a druhý rozsudek krajského soudu respektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. K doplnění námitky daňové prekluze, v němž stěžovatel poukazoval na e-mailovou komunikaci, v níž zaměstnanec finančního úřadu vyjádřil své přesvědčení o účelovosti postupu finančního úřadu, Nejvyšší správní soud poznamenal, že tato komunikace byla součástí správního spisu předloženého již v řízení zakončeném prvním rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel přitom neuvedl, z jakých důvodů zjistil skutečnosti uvedené v e-mailové komunikaci až v průběhu řízení o své druhé kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy nemohl posoudit, zda stěžovatel neměl možnost se s touto komunikací seznámit dříve, což připsal stěžovateli k tíži. Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. jsou nepřípustné i námitky v opakované kasační stížnosti, které stěžovatel mohl uplatnit ve své předchozí kasační stížnosti, ale neučinil tak, což platí i pro tu část námitky, v níž stěžovatel poukazoval na zmíněnou e-mailovou komunikaci. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodal, že interní e-mailová komunikace úředníků správce daně, resp. v ní vyjádřené právní názory jednotlivých úředních osob, nemají pro posouzení věci relevanci. Dílčí názor úřední osoby se neprojevil v odůvodnění správního rozhodnutí ani v postupu finančních orgánů. Zbylé dvě kasační námitky (námitku opomenutí protokolů o výslechu a námitku zpochybňující skutkový stav) Nejvyšší správní soud rovněž vyhodnotil jako nepřípustné podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že finanční úřad a vedlejší účastník vydali rozhodnutí na sklonku lhůty pro stanovení daně. Finanční úřad tak učinil za zásadního pochybení při ukončování daňové kontroly, neboť se stěžovatelem nebyla projednána zpráva o daňové kontrole. K účelovosti svého postupu se podle stěžovatele zaměstnanec finančního úřadu přiznal v e-mailové komunikaci adresované vedlejšímu účastníkovi. Šlo o konzultaci prvoinstančního správce daně se zaměstnancem odvolacího orgánu za situace, kdy prvoinstanční správce daně zvažoval autoremedurou vyhovět odvolací námitce daňové prekluze. Až do poloviny roku 2018 stěžovatel neměl o e-mailu ponětí, protože byl založen v neveřejné části správního spisu, do níž mu (zřejmě nedopatřením) krajský soud umožnil nahlédnout v řízení následujícím po vydání prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu. Za této situace měly správní soudy suplovat aktivitu stěžovatele, neboť měly po celou dobu přístup i do neveřejné části správního spisu, a to zvláště u daňové prekluze, k níž musí přihlížet ex officio. Oba správní soudy podle stěžovatele selhaly, neboť z prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu není patrno, že by se e-mailem zabýval. Stěžovatel očekával, že v druhém rozsudku Nejvyššího správního soudu bude e-mail zohledněn, což se však nestalo. Je přesvědčen, že se ho měl Nejvyšší správní soud dotázat, kdy se o e-mailu dozvěděl. Místo toho mu Nejvyšší správní soud připsal k tíži skutečnost, že to sám aktivně nesdělil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené. 7. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod Ústavní soud neshledal v tom, že ve druhém rozsudku Nejvyššího správního soudu byla jako nepřípustná podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. označena kasační námitka prekluze práva stanovit daň včetně části této námitky, v níž stěžovatel poukazoval na e-mailovou komunikaci mezi úředními osobami. 8. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Součástí zákonné úpravy stanoveného postupu domáhání se práva je i § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Účelem této zákonné úpravy je zamezit bezúčelnému řetězení kasačních stížností a prodlužování řízení v případech, ve kterých Nejvyšší správní soud ve věci již svůj závazný právní názor vyslovil [nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 SbNU 519)]. 9. Již v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu bylo uvedeno, že daň byla pravomocně stanovena před uplynutím prekluzivní lhůty, přičemž hodnocení Nejvyššího správního soudu pokrývalo i okolnosti, jichž se týkala e-mailová komunikace, na kterou poukazuje stěžovatel. Druhý rozsudek krajského soudu tento právní názor Nejvyššího správního soudu respektoval, Ústavní soud tudíž shledal, že Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., když ve svém druhém rozsudku za nepřípustnou označil kasační námitku daňové prekluze včetně její části týkající se e-mailové komunikace. Pro podrobnější odůvodnění tohoto závěru je nutné shrnout relevantní závěry z prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu (body 10. až 12. níže). 10. V prvním rozsudku Nejvyšší správní soud učinil závěr, že lhůta pro stanovení daně začala znovu běžet zahájením daňové kontroly a původně by skončila dne 31. 12. 2013. Před tímto datem však finanční úřad dne 17. 12. 2013 vydal platební výměry, které v prosinci 2013 stěžovateli doručil. Podle § 148 o