IV.ÚS 894/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 894/14 ze dne 9. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Unicampus, o. s., se sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3, IČ: 22765921, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Záběhlická 3262/88a, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 11/2013-66 ze dne 9. 1. 2014 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 134/2013-55 ze dne 23. 1. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Z přiložených podkladů vyplývá, že stěžovatel správní žalobou brojil proti nečinnosti Rady pro televizní a rozhlasové vysílání (dále jen "Rada"), kterou spatřoval v tom, že Rada náležitě nerozhodla o jeho podání. V něm požadoval, aby společnosti BOIRON CZ, s. r. o., bylo nařízeno zdržet se blíže specifikovaných činností, aby jí byla uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč a aby Rada postupovala podle čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 2006/2004, o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele ("nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele"). Městský soud v Praze (dále též "městský soud") usnesením č. j. 6 A 144/2012-52 ze dne 27. 9. 2013 předmětnou žalobu odmítl dle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl kasační stížností, na jejímž podkladě Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 9 Ans 11/2013-66 ze dne 9. 1. 2014 usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasační soud konstatoval, že rozhodnutí městského soudu činí nezákonným toliko výrok, který měl správně znít tak, že žaloba se zamítá. S odůvodněním městského soudu, podle něhož Rada oprávněně považovala podání stěžovatele za pouhý podnět k zahájení řízení z moci úřední, nikoliv za návrh, kterým by bylo takové řízení zahájeno, a že tedy Rada nebyla povinna vydat ve vztahu ke stěžovateli rozhodnutí dle § 65 s. ř. s., se jinak Nejvyšší správní soud ztotožnil. Stěžovatel se dále správní žalobou domáhal přezkoumání dvou rozhodnutí Rady, a to sp. zn. /Ident.: 2012/268/had/Alt, č. j. had/4032/2012 ze dne 30. 10. 2012 a sp. zn. /Ident.: 2012/134/had/WAL, č. j. had/3970/2012 ze dne 31. 10. 2012. Prvně zmíněným rozhodnutím Rada uložila společnosti OMEGA ALTERMED, a. s., pokutu ve výši 800 000 Kč za to, že zadáním reklamy, která byla v rozhodnutí blíže specifikovaná, tato společnost nerespektovala zákonné ustanovení [§ 5d odst. 2 písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 16. 8. 2015], které reklamám na potraviny zakazuje uvádět v omyl přisuzováním potravině vlastností prevence, ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění nebo takové vlastnosti naznačovat. Druhým rozhodnutím Rada uložila společnosti WALMARK, a. s., pokutu ve výši 1 100 000 Kč za porušení stejného zákazu. V žalobě stěžovatel Radě vytýkal, že postupovala v rozporu s právem Evropské unie (dále též "EU"), když zařadila výrobky, jichž se odvysílaná reklama týkala, do kategorie potravin, ačkoliv se jednalo o neregistrované výrobky za účelem léčby a prevence lidských onemocnění. V důsledku právního názoru zastávaného Radou byl pak na podnikatele nesprávně aplikován mírnější režim regulace. Městský soud usnesením č. j. 6 A 15/2013-60 ze dne 3. 10. 2013 žalobu stěžovatele odmítl dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Stěžovatel se následně obrátil na Nejvyšší správní soud, který ovšem jeho kasační stížnost rozsudkem č. j. 9 As 134/2013-55 ze dne 23. 1. 2014 pro nedůvodnost zamítl. Nejvyšší správní soud shledal správným názor městského soudu o nedostatku legitimace na straně stěžovatele, a to jak procesní, tak i hmotné. Stěžovatel žalobou napadl správní rozhodnutí Rady, která se jeho právní sféry žádným způsobem nemohla dotknout. Jejich předmětem bylo uložení majetkové sankce (pokuty) subjektům odlišným od stěžovatele, kdy současně platí, že ukládání pokuty je výlučně vztahem mezi státem a účastníkem řízení, jemuž má být pokuta uložena, resp. žádný subjekt nemá právo na to, aby jinému subjektu byla uložena pokuta. Kasační soud nepřisvědčil též tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho "právo jednat" ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne 23. 4. 2009 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (dále jen "směrnice" či "směrnice 2009/22/ES"). Zmíněná směrnice požaduje v čl. 2 po členských státech EU, aby zavedly právní institut, který umožní oprávněným osobám dle čl. 3 směrnice na základě žalob (návrhů) dosáhnout zastavení či zákaz porušení předpisů na ochranu spotřebitele. Je přitom na členských státech, zda tento institut bude možno využít před správními orgány či soudy. Dle hodnocení kasačního soudu (a před ním i městského soudu) byl požadavek dané směrnice v podmínkách českého právního řádu zcela naplněn prostřednictvím § 25 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, které zakládá oprávnění subjektů hájících kolektivní práva spotřebitelů k podání negatorní žaloby k civilnímu soudu na zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv spotřebitelů. Směrnicí 2009/22/ES podle kasačního soudu navíc nelze úspěšně argumentovat v případě, že jde o správní rozhodnutí, jehož předmětem bylo uložení správní sankce. Směrnice mezi žaloby (návrhy) ve svém čl. 2 odst. 1 řadí jen vymezený okruh opatření, u nichž požaduje, aby byly dány k dispozici oprávněným subjektům ve smyslu čl. 3 směrnice, přičemž uložení pokuty za porušení právních předpisů mezi ně nespadá. Pokuty, které Rada napadenými rozhodnutími uložila, představují sankci za protiprávní jednání uskutečněné v minulosti a její uložení nelze identifikovat s autoritativním zákazem nebo zastavením porušování předpisů dle čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s namítaným porušením zásady "společenství práva" spočívajícím v hrozící nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Rady, které protiprávně zvýhodňuje subjekt, jemuž má být uložena sankce, jiným reálným žalobcem z hlediska jeho souladu s právem Evropské unie. Kasační soud v této souvislosti přisvědčil městskému soudu, že požadavek na přezkoumatelnost aktů institucí Evropské unie či členských států s primárním právem Evropské unie, stanovený ve stěžovatelem dovolávaném rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále též "SDEU") ve věci C-294/83 Les Verts, není v rozporu s vymezením žalobní legitimace umožňujícím soudně napadat určitý akt jen těm žalobcům, kteří jsou jím dotčeni. Tento závěr plyne mimo jiné i z rozsudku SDEU ve věci C-321/95 P, Stichting Greenpeace Council. Návrhu stěžovatele na předložení předběžné otázky SDEU Nejvyšší správní soud pak nevyhověl s odůvodněním, že shledává výklad dotčených ustanovení evropského práva zcela zřejmým (tzv. acte clair ve smyslu rozsudku SDEU ve věci C-283/81 CILFIT). Stěžovatel s výše popsaným posouzením věci nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Její úvod věnoval rozboru situace v České republice z hlediska možnosti preventivního postižení nekalých podnikatelských praktik vůči spotřebitelům jako je např. klamavá reklama. Stěžovatel konstatoval, že v zásadě existují tři způsoby, jimiž je možno postihnout podnikatele za jeho protiprávní jednání vůči spotřebiteli, a to 1) žaloba spotřebitele, 2) žaloba spotřebitelské organizace, 3) dozorová činnost státních orgánů. Stěžovatel vyslovil názor, že z těchto tří prostředků představuje pouze žaloba spotřebitelské organizace efektivní nástroj preventivní ochrany spotřebitelů. Žaloba podaná jednotlivcem totiž typicky sleduje odškodnění újmy vzniklé konkrétnímu spotřebiteli a nepostihne jednání podnikatele v plné šíři. U dozorové činnosti státních orgánů zase absentují kontrolní mechanismy, jimiž by bylo možno jejich nepřiměřeně benevolentní přístup korigovat. Stěžovatel dále zdůraznil, že ačkoliv žaloba spotřebitelské organizace představuje jediný účinný způsob ochrany, v České republice byla výkladem procesních předpisů vytvořena situace, kdy je spotřebitelským organizacím jejich preventivní činnost prakticky znemožněna. Stěžovatel rekapituloval, že v průběhu předchozích let bylo obecnými soudy judikováno, že spotře