IV.ÚS 895/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 895/22 ze dne 12. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Maxmiliána Rybníčka, zastoupený Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 11 A 45/2021-104, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení a dalších příloh se podává, že stěžovatel postupně navrhl vyslovení nicotnosti, eventuálně zrušení, opatření obecné povahy vedlejšího účastníka ze dne 25. 2. 2021 č. j. MZDR 7790/2021-1/MIN/KAN, ze dne 30. 3. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-67/MIN/KAN a ze dne 26. 4. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-74/MIN/KAN. Těmito opatřeními byl všem občanům České republiky zakázán vstup do zemí s extrémním rizikem nákazy onemocnění COVID-19. Jednou z takových zemí byla i Keňská republika, kam stěžovatel plánoval vycestovat v době od 15. 3. do 31. 3. 2021. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 11. 5. 2021 č. j. 11 A 45/2021-60 odmítl návrhy na zrušení opatření obecné povahy (I., III. a V. výrok), připustil změnu návrhu (II. a IV. výrok), nepřiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (VI. výrok) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku stěžovateli (VII. výrok). 3. K podané kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2021 č. j. 6 As 151/2021-31 zrušil výroky V., VI. a VII., vrátil věc v tomto rozsahu městskému soudu k dalšímu řízení a ve zbývajícím rozsahu kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud uvedl k I. a III. výroku rozsudku městského soudu, že napadená opatření obecné povahy již byla zrušena, proto městský soud správně odmítl návrh na jejich zrušení, ale že městský soud nesprávně odmítl návrh na zrušení opatření obecné povahy ze dne 26. 4. 2021 pro nedostatek aktivní procesní legitimace stěžovatele (V. výrok). Podle Nejvyššího správního soudu zasáhlo opatření obecné povahy stěžovatele přímo, proto byla dána jeho aktivní procesní legitimace a městský soud měl posoudit důvodnost návrhu. 4. Městský soud v další fázi napadeným usnesením znovu odmítl návrh na zrušení opatření ze dne 26. 4. 2021 (I. výrok), jelikož dané opatření již bylo rovněž zrušeno, a rozhodl o nákladech řízení (II. až IV. výrok). V závěru textu poučil stěžovatele o předpokladech podání kasační stížnosti. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na to, že kasační stížnost je podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel se domnívá, že se městský soud řídil závazným právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, proto kasační stížnost proti nyní ústavní stížností napadenému usnesení městského soudu je nepřípustná. Kasační stížnost však podal. 6. Stěžovatel si uvědomuje, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Dovolává se však § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který stanoví výjimku z nutnosti vyčerpat všechny procesní prostředky nápravy. Toto tvrzení odůvodňuje tak, že se Ústavní soud neměl doposud možnost vyjádřit k otázce, zda stát může jednotlivci zakázat vycestovat z České republiky do jiné země. Tato věc tak podstatným způsobem přesahuje individuální zájem stěžovatele. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel odůvodňuje svůj názor, že napadené opatření obecné povahy je neústavní a postup městského soudu byl vadný. Pro posuzovanou věc tato argumentace není podstatná, proto ji Ústavní soud nerekapituluje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 9. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. 10. Ústavní stížnost sice může být výjimečně připuštěna, i když stěžovatel nevyčerpal prostředky k ochraně svých práv, musí však jít o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jen taková situace umožní průlom do zásady subsidiarity a zásady vigilantibus iura. 11. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že podmínku o "podstatném přesahu vlastních zájmů" stěžovatele je nutno vykládat restriktivně. Mělo by jít o významný veřejný zájem na zachování ústavnosti, který vyžaduje, aby konkrétní ústavní stížnost byla projednána, neboť nelze čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou formálně přípustnou ústavní stížnost. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyplývá, že toto kritérium § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu shledal soud splněným zejména v případech, kdy: - docházelo k aplikaci neústavního právního předpisu (ve věci sp. zn. II. ÚS 53/06 a II. ÚS 15/95 šlo o případy, kdy již jiným rozhodnutím byla vyslovena neústavnost daného právního předpisu, nešlo pouze o tvrzení stěžovatele o neústavnosti, resp. nicotnosti předpisu), - docházelo k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu, - šlo o řešení zásadní ústavněprávní otázky, - rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů, - rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu, - rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, - prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, by nebyl tzv. "systémově efektivní". Lze také uvést, že ve většině případů připuštění výjimky šlo o kumulaci více z výše uvedených důvodů. Půjde navíc typicky o situace, kdy je věc naléhavá a nesnese odkladu [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1612/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:/nalus.usoud.cz)]. 12. Stěžovatel namítl, že kasační stížnost je v jeho případě pravděpodobně nepřípustná, tedy neefektivní. Ústavní soud již výše naznačil, že důvodem pro připuštění výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu může být toliko neefektivita procesního prostředku systémová, kdy takový prostředek není objektivně způsobilý zajistit adekvátní ochranu práv ve všech případech, kdy nastane daná situace. Od tohoto případu však nutno odlišovat efektivitu procesního prostředku ve smyslu způsobilosti takového prostředku dosáhnout změny ve prospěch stěžovatele - neefektivitu subjektivní (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 627/08). V usnesení ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04 Ústavní soud s odkazem na komentářovou literaturu uvedl, že vyžaduje podání "žaloby k soudu i tam, kde je judikatura správního soudnictví jednotná, opírá se o zákon (byť neústavní), a lze očekávat, že podání žaloby bude pouze formálním prodlouž