IV.ÚS 896/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 896/22 ze dne 10. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Sedláka, zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2022 č. j. 25 Cdo 2213/2020-585, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019 č. j. 53 Co 378/2019-556 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. března 2014 č. j. 42 C 43/2010-214, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a JUDr. Karla Matějky, advokáta, sídlem Nad Lesním divadlem 1354/8a, Praha 4 - Braník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 42 C 43/2010 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 1 500 000 Kč, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 116 800 Kč. Žalovaná částka představovala škodu, kterou měl stěžovatelovi způsobit vedlejší účastník jako advokát tím, že neuplatnil jeho nárok ze směnky vystavené (zemřelým) Petrem Šebestou u soudu. Obvodní soud však dospěl (mj.) k závěru, že tento nárok byl v době, kdy stěžovatel udělil vedlejšímu účastníkovi plnou moc (tj. dne 24. 11. 2003), již promlčen (sc. uběhla promlčecí lhůta) a dědicové jmenovaného by nepochybně uplatnili námitku promlčení, jak se také stalo v později zahájeném řízení. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 900 Kč. Ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že v posuzované věci není dána příčinná souvislost jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), protože kdyby vedlejší účastník po převzetí plné moci zahájil řízení, ve kterém by uplatnil nárok ze zmíněné směnky, nemohl by v něm být úspěšný. Stěžovatelův argument, že vedlejší účastník měl podat "standardní žalobu" na plnění za účelem vymožení nároku ze smlouvy o půjčce, případně navrhnout uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které promlčeny nebyly, považoval za účelový, neboť z průběhu řízení vyplynulo, že škoda měla vzniknout právě tím, že vedlejší účastník nepodal žalobu "na uplatnění vystavené směnky", k čemuž byl plnou mocí zmocněn, a daná tvrzení označil za tzv. nepřípustnou novotu, ke které nelze v odvolacím řízení přihlížet. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že námitky v něm obsažené jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. nezakládají a že není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, směřuje-li proti rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17 666 Kč. Uvedený soud konstatoval, že městský soud nepochybil, když námitky obsažené v odvolání označil za tzv. nepřípustné novoty, a nepřihlédl-li k nim, postupoval v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel namítá, že v řízení před obvodním soudem tvrdil porušení právní povinnosti vedlejšího účastníka jen obecně, uvedený soud jej však nevyzval, aby svá tvrzení o porušení právní povinnosti, která měla být příčinou vzniku škody, upřesnil. "Vybral si" pouze jedno tvrzení a zbylá, včetně příslušných důkazů, ignoroval. A když tato tvrzení - v návaznosti na nesprávné zjištění obvodního soudu - v odvolacím řízení upřesnil, bylo mu vytknuto, že jde o tzv. nepřípustné novoty, k nimž nelze přihlížet. Tuto argumentaci stěžovatel označil za účelovou a namítl, že došlo k odepření spravedlnosti. 6. Stěžovatel v této souvislosti vytýká soudům tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem spisu a "vyvozenými skutkovými zjištěními", podle nichž škoda měla vzniknout tím, že vedlejší účastník nepodal včas "žalobu na uplatnění vystavené směnky", že právě k tomu byl i plnou mocí zmocněn, že neuvedl žádné skutečnosti týkající se údajné půjčky Petru Šebestovi, nenavrhl v tom smyslu žádné důkazy, a ani tyto skutečnosti nevyšly v soudním řízení najevo. Něco jiného má totiž podle stěžovatele plynout z tvrzení a důkazů, které byly předloženy již v řízení před obvodním soudem. Ty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně specifikuje, přičemž má za to, že je z nich patrno, že udělil vedlejšímu účastníkovi generální plnou moc, která zastřešovala veškeré nároky vůči Petru Šebestovi. To vyplývá i z jediného úkonu, který vedlejší účastník jeho jménem učinil. Nikde nebylo uvedeno, že by tato plná moc byla omezena směnkou nebo dědickým řízením, naopak sám vedlejší účastník k pojmenování předmětného nároku používá pojem jako "pohledávky" či "půjčení peněz zajištěné směnkou", apod. V průběhu řízení před obvodním soudem neuvedl, jaký konkrétní zákonný prostředek měl vedlejší účastník uplatnit, a považovaly-li soudy specifikaci takového prostředku za nezbytnou součást žaloby či žalobních tvrzení, měly ho vyzvat k doplnění žaloby. Nepostupovaly-li tak, nemohly podle stěžovatele upřesnění v odvolacím řízení považovat za nepřípustnou novotu. Šlo přitom o jeho zásadní obranu, tedy že podání žaloby "ze směnky" nebylo jediným zákonným prostředkem, který měl vedlejší účastník v jeho zájmu uplatnit. 7. Stěžovatel shrnuje, že z řady tvrzení a provedených důkazů vyplynulo, že vedlejšímu účastníkovi udělil generální plnou moc, aby ho zastupoval ve všem, co bylo potřebné pro uplatnění a vymožení jeho pohledávek, tedy včetně pohledávky zajištěné směnkou, a že škoda vznikla nečinností vedlejšího účastníka. Výše zmíněný extrémní nesoulad má umocňovat konstatování městského soudu, že bylo na něm, aby prokázal, jaké konkrétní pokyny v souvislosti s touto plnou mocí vedlejšímu účastníkovi udělil, neboť podle stěžovatele, poukazujícího na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. 25 Cdo 121/2010, se předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí přesných informací klientovi a vysvětlení řešené problematiky, včetně předestření možných variant postupu a vyžádání si pokynů klienta. Dospěl-li městský soud k danému dílčímu závěru, nemohl současně dospět k tomu, že škoda měla vzniknout tím, že vedlejší účastník nepodal včas žalobu na "uplatnění vystavené směnky" a že právě k tomu byl plnou mocí zmocněn. Tyto závěry mají být v "extrémní rozporu se zásadami logiky". 8. Stěžovatel pak klade otázku, do jaké míry je nutné upřesnit porušení právní povinnosti podle § 16 odst. 2 zákona o advokacii, a odpovídá na ni, že je na advokátovi, aby informoval klienta o všech možných postupech, jakými se může domoci svých práv, a proto udělení případných pokynů k jednotlivým úkonům advokátovi plyne až na základě řádného poučení. Stěžovatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2533/2007 dále uvádí, že v posuzované věci se vedlejší účastník dopustil více pochybení, nikoliv jen toho, že nepodal žalobu, ale že ho řádně nepoučil, když mu nenastínil varianty řešení, které mohly vést k úspěšnému uplatnění jeho nároků, resp. že se mu dostalo částečného poučení až v době, kdy již veškeré nároky byly promlčeny. Podle stěžovatele nebylo potřebné specifikovat ani konkrétní typ žaloby, která měla být podána, ale jen to, že v důsledku nečinnosti vedlejšího účastníka se stala pohledávka nevymahatelnou, a tudíž postačovalo, že tvrzeným porušením právní povinnosti byla nečinnost vedlejšího účastníka, resp. podání nesprávného a opožděného poučení. 9. Dále stěžovatel namítá, že nebylo-li z jeho tvrzení patrno, jaké konkrétní kroky měl vedlejší účastník podniknout, měl soud vyzvat vedlejšího účastníka, aby doplnil tvrzení a důkazy ohledně svého postupu vůči němu, jakož i ohledně toho, jaké pokyny mu byly uděleny, a současně jej (stěžovatele) měl vyzvat, aby doplnil