IV.ÚS 899/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 899/15 ze dne 11. 10. 2016 N 187/83 SbNU 71 Právo účastníka řízení vyjádřit se k aplikaci moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 11. října 2016 sp. zn. IV. ÚS 899/15 ve věci ústavní stížnosti Tomáše Čápa, zastoupeného JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 84 Co 256/2014-237, výrokové části II o náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Tomáše Kolenatého, zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem, se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 84 Co 256/2014-237, ve výroku o nákladech řízení (výroková část II), bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 84 Co 256/2014-237 se ve výroku o nákladech řízení (výroková část II) ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve výrokové části II, neboť má za to, že jí došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). II. 3. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci žaloby Tomáše Kolenatého (dále jen "vedlejší účastník") proti žalovanému (dále jen "stěžovatel") o zrušení vyživovací povinnosti žalobce ke stěžovateli, in eventum o snížení výživného a o vzájemné žalobě na zvýšení výživného, k odvolání obou proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 3. 2014 č. j. 19 C 11/2013-139, mimo jiné citovaný rozsudek okresního soudu ve výroku II potvrdil, ve výrocích III, IV, V a VI změnil tak, že výživné, které byl vedlejší účastník dosud povinen stěžovateli platit podle rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 1. 2008 č. j. P 287/96-120 ve výši 4 300 Kč měsíčně, se s účinností od 1. 9. 2013 zvyšuje na částku 5 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám stěžovatele, čímž se mění rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 1. 2008 č. j. P 287/96-120; dluh na výživném vzniklý zvýšením výživného za období od 1. 9. 2013 do 30. 11. 2014 ve výši 8 300 Kč je vedlejší účastník povinen zaplatit k rukám stěžovatele v tam určených splátkách (výroková část I). Dále rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 40 425 Kč, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku (výroková část II). V dalších dvou výrokových částech rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka a stěžovatele nahradit České republice náklady řízení ve stanovených výších. 4. Odvolací soud s ohledem na výsledky řízení před soudy obou stupňů dovodil, že stěžovateli by příslušela za řízení před oběma soudy náhrada nákladů ve výši 80 849 Kč. Současně uvedl, že vzhledem k této výši, jakož i ke zjištěným osobním, příjmovým a majetkovým poměrům vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení v této výši by představovalo nepřiměřenou tvrdost a ohrožovalo by samotné plnění vyživovací povinnosti. Odvolací soud proto v odůvodnění odkázal na § 150 o. s. ř. a stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny, tedy ve výši 40 425 Kč. Tuto částku pak v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit k rukám zástupkyně stěžovatele ve lhůtě určené v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud dále neshledal důvody pro snížení nároku stěžovatele na náhradu nákladů řízení ve vyšším rozsahu. Převážná část nákladů řízení vznikla v důsledku podání nedůvodného návrhu na zrušení vyživovací povinnosti, resp. na její snížení, a další snížení přiznané náhrady nákladů řízení, které stěžovatel musel vynaložit, by jej neodůvodněně poškozovalo. III. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že odvolací soud, který použil § 150 o. s. ř. a náklady řízení mu přiznané snížil na jednu polovinu, jej nejen o možné aplikaci moderačního práva ve smyslu citovaného ustanovení nepoučil, avšak navíc mu ani neumožnil se vyjádřit k jeho případnému použití. Rozhodnutí odvolacího soudu proto pro něj bylo z tohoto důvodu překvapivým. Stěžovatel dále uvedl, že odvolací soud jednostranně zvýhodňuje jednoho účastníka a nepřihlíží k osobním, příjmovým a majetkovým poměrům druhého účastníka, který je studentem vysoké školy, není výdělečně činný a je nemajetný. 6. Stěžovatel také připomněl další - z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. - významné okolnosti. Mimo jiné poukázal na to, že dříve, než přistoupil k podání návrhu na zvýšení výživného, které bylo naposledy upravováno v roce 2008, kontaktoval vedlejšího účastníka s žádostí o navýšení výživného; jeho reakce však spočívala v návrhu na zrušení, případně snížení vyživovací povinnosti, a to i za situace nabízeného smíru. Vedlejší účastník, který byl ostatně zastoupen advokátem, si tak musel být vědom nemalých nákladů řízení. Stěžovatel také uvedl, že přehlédnout nelze ani to, že sám soud druhého stupně v rozsudku (na str. 17) konstatoval, "že převážná část nákladů řízení vznikla v důsledku podání nedůvodného návrhu na zrušení vyživovací povinnosti či její snížení". Stěžovatel proto tvrdí, že snížení náhrady nákladů řízení jej zatěžuje a je vůči němu nespravedlivé. 7. Stěžovatel konečně připomněl, že použití § 150 o. s. ř. je výjimečné, existují-li pro to skutečně důvody zvláštního zřetele hodné. S přihlédnutím ke všem okolnostem však podle jeho názoru takové důvody dány nejsou. Stručné odůvodnění, jednostranné posuzování okolností týkajících se náhrady nákladů řízení a nevytvoření procesního prostoru pro vyjádření stěžovatele k případné aplikaci § 150 o. s. ř. považuje stěžovatel za zásah do práva na spravedlivý (řádný) proces. V této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu [např. rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ze dne 11. 3. 2014 (N 29/72 SbNU 337), III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007 (N 176/47 SbNU 347), IV. ÚS 215/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 44/52 SbNU 443), I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)]. 8. Obsah napadených rozhodnutí, průběh řízení před soudy, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy. IV. 9. Účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení byla v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zaslána k vyjádření. 10. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že zohlednil výši částky nákladů řízení ve vztahu k poměrům vedlejšího účastníka i stěžovatele. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo nic nového, nebylo zasláno k případné replice stěžovateli. 11. Vedlejší účastník ve svém obsáhlejším vyjádření v prvé řadě připomněl nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1605/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 95/81 SbNU 555). Dovodil, že Ústavní soud v tomto nálezu uvedl dvě podmínky, za splnění kterých civilní soud musí při použití § 150 o. s. ř. poskytnout druhé straně sporu procesní prostor. U první musí soud dopředu uvažovat o aplikaci § 150 o. s. ř. a druhá spočívá v tom, že účastníci řízení k výzvě soudu doloží skutečnosti, které by ovlivnily jeho rozhodnutí při aplikaci citovaného ustanovení. Vedlejší účastník připomněl, že odvolací soud vycházel z osobních a majetkových poměrů vedlejšího účastníka a stěžovatele, jež byly předmětem rozsáhlého dokazování a byly dostatečně zjištěny. Odvolací soud proto nijak nepochybil, když aplikoval § 150 o. s. ř., aniž by stěžovatele vyzval k vyjádření. Vedlejší účastník v dalším připomněl předcházející řízení, podrobněji se vyjadřoval k majetkovým otázkám účastníků řízení, ke svému postupu v soudním řízení a k průběhu řízení, jak je seznatelné ze spisu. Ústavní soud nepovažoval za nutné ani toto vyjádření zasílat stěžovateli k replice. V. 12. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z obsahu spisu a z písemných úkonů stěžovate