IV.ÚS 904/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 904/20 ze dne 8. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Václavem Caisem, advokátem, sídlem Mladenovova 3233/7, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 sp. zn. 7 Tdo 1292/2019, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2019 sp. zn. 4 To 243/2019 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. března 2019 sp. zn. 1 T 146/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 146/2017 se podává, že okresní soud napadeným usnesením podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, zastavil trestní stíhání stěžovatele pro přečiny ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) a pomluvy podle § 184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť těžká choroba trvale vylučuje postavení stěžovatele před soud. Podle obžaloby se stěžovatel dopustil přečinu ohrožování výchovy dítěte tím, že - ve stručnosti vyjádřeno - z důvodu svého pracovního vytížení a osobní unavenosti ponechával své nezletilé děti v bytě bez odpovídajícího dozoru, komunikoval s nimi zpravidla elektronicky a svěřoval jim zajištění "chodu domácnosti", přičemž se nezajímal o jejich školní docházku, vyznačující se častými (zčásti neomluvenými) absencemi a zhoršujícím se školním prospěchem. Skutkovou podstatu přečinu pomluvy měl stěžovatel naplnit invektivami vůči zaměstnankyni orgánu sociálně-právní ochrany dětí. 3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Fakultní nemocnice Olomouc, že trpí duševní poruchou, která trvale vylučuje jeho postavení před soud. Podle stěžovatele má revizní znalecký posudek řadu chyb a vad, je nesprávný, nepravdivý, rozporný a nepřezkoumatelný. Již sama otázka položená znaleckému ústavu, zda je stěžovatel v současné době schopen chápat smysl trestního řízení, představuje otázku právní, proto k (negativnímu) závěru znaleckého ústavu nelze přihlížet. 6. Stěžovatel má za to, že okresní soud pominul skutečnosti svědčící v jeho prospěch, zejména znalecký posudek PhDr. V. Fiedlera ze dne 26. 4. 2016, v němž znalec uvedl, že příznaky nebo přítomnost psychické poruchy s produkcí bludů u něj nezjistil. Okresní soud ale vzal za podklad svého rozhodnutí revizní znalecký posudek a na jeho základě učinil nesprávný závěr o tom, že těžká choroba znemožňuje jeho postavení před soud. Stěžovatel namítá, že ze dvou předchozích znaleckých posudků (PhDr. V. Fiedlera z roku 2016, MUDr. L. Zdrůbka a PhDr. Z. Jančuškové z roku 2017) se podává, že bludy netrpěl a netrpí. Okresní soud, tvrdí dále stěžovatel, opomenul některé důkazy, provedené důkazy hodnotil svévolně a jeho závěr, že těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud, je v extrémním rozporu s důkazy. 7. Krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal s jeho námitkami o nesplnění podmínek pro přibrání znaleckého ústavu k podání revizního znaleckého posudku, který proto považuje za nepoužitelný, tento posudek nebyl získán procesně přípustným způsobem a měl být proto vyloučen z předmětu úvah soudu (též z důvodu vad a řady chyb). Dále stěžovatel zpochybňuje personální složení a pracovní zkušenosti jednotlivých zpracovatelů revizního znaleckého posudku. Na podporu těchto námitek pak uvádí, jak dlouho se znaleckou činností zabývají další znalci, MUDr. L. Zdrůbek, PhDr. Z. Jančušková a PhDr. V. Fiedler. 8. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že tyto závěry usnesení soudů nižších stupňů převzal. 9. Závěrem stěžovatel shrnuje, že psychickou poruchou netrpí, je zdravý a schopný se plnohodnotně účastnit trestního řízení a chápat jeho smysl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny. 13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není. 15. Stěžovatel založil svou argumentaci na přesvědčení, že se nedopustil žádného nezákonného jednání, natožpak trestného činu, a že orgány činné v trestním řízení se konstatováním, že těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud, a je tak dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f