IV.ÚS 909/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 909/16 ze dne 26. 4. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nemocnice ve Frýdku-Místku, příspěvkové organizace, se sídlem E. Krásnohorské 321, Frýdek-Místek, zastoupené Mgr. Radmilou Poločkovou Přibylovou, advokátkou se sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 1. 2016, č.j. 13 C 374/2015-10, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka podala k Okresnímu soudu v Novém Jičíně žalobu na zaplacení částky ve výši 4.300,- Kč s příslušenstvím za pobyt a ošetření žalovaného v protialkoholní záchytné stanici Nemocnice ve Frýdku-Místku. Tento svůj závazek žalovaný písemně uznal co do důvodu a výše. Okresní soud v Novém Jičíně proto žalobě vyhověl. Rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č.j. 13 C 374/2015-10, uložil Okresní soud v Novém Jičíně ve výroku I. žalovanému zaplatit stěžovatelce žalovanou částku s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Ve výroku II. uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 400,- Kč, když za účelně vynaložené považoval jen náklady na zaplacení soudního poplatku. II. Ve velmi stručné ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že s uvedeným postupem obecného soudu nesouhlasí, neboť napadené rozhodnutí není ústavně konformní. V této souvislosti odkazuje (toliko spisovými značkami) na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 a také na další nálezy Ústavního soudu, které se dle jejího přesvědčení zabývají obdobným problémem (sp. zn. I. ÚS 988/12, sp. zn. II. ÚS 2979/12, sp. zn. IV. ÚS 3678/12), ale nebyly obecným soudem respektovány. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a také její právo na právní pomoc dle článku 37 odst. 2 Listiny a článku 2 odst. 1 Listiny, neboť obecný soud stěžovatelce, ač byla ve věci zcela úspěšná, nepřiznal náhradu nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Žádnou další argumentaci ústavní stížnost neobsahuje. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je přitom právě záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným – viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). IV. Ústavní soud musel mít na zřeteli, že stěžovatelka ústavní stížností fakticky brojí toliko proti výroku rozhodnutí, který se týká nákladů řízení, byť ústavní stížnost formálně směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 1. 2016, č.j. 13 C 374/2015-10, coby celku. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Zdůraznil přitom, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2269/11 ze dne 8. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka svou ústavní stížností staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Rozhodování o nákladech řízení je však doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě zcela neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, když s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015). Ústavní soud přitom neshledal, že by bylo zapotřebí se od závěrů přijatých ve výše uvedených usneseních jakkoliv odchýlit, když důvody opodstatňující jeho kasační zásah nenalezl ani v nyní projednávaném případě. V. Nad rámec právě učiněného závěru lze uvést, že výrok o náhradě nákladů řízení Okresní soud v Novém Jičíně opřel o § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce měl ve věci plný úspěch. Okresní soud však poukázal také na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011, který se týká pohledávek nemocnic. Ústavní soud v tomto nálezu zaujal stanovisko, že v takto jednoduché právní věci (vymáhání regulačního poplatku) byl žalobce (Fakultní nemocnice Olomouc) schopen zajistit si vyřešení případu vlastními prostředky. Pokud si však žalobce zvolil možnost být ve sporu zastoupen advokátem, což je jeho právo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby mu plně hradil náklady řízení takto vzniklé, když tyto náklady nelze považovat za „náklady potřebné k účelnému uplatňováni nebo bránění práva“ ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. Dále Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že žalobce je navíc svým právním postavením subjektem hospodařícím s majetkem státu podle zákona č. 219/2000 Sb., je tedy státem řízen a na státní rozpočet v určitém rozsahu navázán a přiznání nákladů na právní zastoupení by tak bylo plýtváním veřejnými prostředky. Okresní soud v Novém Jičíně tento nález aplikoval na případ stěžovatelky a dospěl k závěru, že za účelně vynaložený náklad je proto z totožných důvodů možno také považovat jen náklad na zaplacení soudního poplatku. Tento řádně odůvodněný závěr okresního soudu o náhradě nákladů řízení je přitom třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud ze své pozice co vytknout. Rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně o náhradě nákladů řízení je také v souladu s aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu v obdobných otázkách, která by měla být právní zástupkyni stěžovatelky známa. Ustálená judikatura Ústavního soudu (představovaná zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07 a navazujícími rozhodnutími) je postavena na tezi, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř.; to však neznamená, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace, když např. předmětem sporu může být i právní problematika specializovaná, dosud neřešená či velmi obtížná, a v takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, za adekvátní. Danou otázku přitom obecné soudy posuzují s ohle