IV.ÚS 915/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 915/08 ze dne 23. 6. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. M. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Urbánkova 3360, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1373/2007-484 ze dne 23. ledna 2008, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 21/2006-462 ze dne 15. června 2006 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 1 T 5/2005-300 ze dne 28. listopadu 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. dubna 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že ve věci rozhodující soudy napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 39 Listiny, stejně jako právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a dále práva zajištěná v čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy. Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 T 5/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 1 T 5/2005-300 ze dne 28. listopadu 2005 uznán vinným v bodě 1. pokračujícím trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, v bodě 2. pokračujícím trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a v bodě 3. trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona a odsouzen za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 10 To 21/2006-462 ze dne 15. června 2006 odvolání stěžovatele zamítl. Na základě stěžovatelem podaného dovolání Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 8 Tdo 1373/2007-484 ze dne 23. ledna 2008 zrušil usnesení odvolacího soudu v části, v níž byl ponechán nedotčený výrok o vině trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 trestního zákona a znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a výrok o trestu a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1 a 2 a ve výroku o trestu a uznal stěžovatele vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a za tento trestný čin a trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jenž zůstal, dovoláním nezměněn, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v porušení práva na projednání věci v jeho přítomnosti při veřejném zasedání konaném dne 15. června 2006 a při hlavním líčení konaném dne 5. října 2005. Nejvyššímu soudu v tomto směru vytýká, že vypořádání se s jeho námitkami bylo provedeno nedostatečně. Stěžovatel rovněž namítal, že i po rozhodnutí dovolacího soudu jsou skutky uvedené ve výroku rozsudku Nejvyššího soudu a soudu prvního stupně nesprávně podřazeny pod skutkové podstaty trestných činů pohlavního zneužívání. Další námitky stěžovatele směřovaly k provedenému důkaznímu řízení, přičemž provedené dokazování je podle jeho názoru v extrémním rozporu s výroky soudních rozhodnutí, soudy se nevypořádaly se všemi důkazy, které byly pro rozhodnutí ve věci podstatné a v řízení nebylo prokázáno, že by se skutky vůbec staly. Stěžovatel současně zpochybnil řádné provedení důkazů a to zejména provedení výpovědi svědků a znaleckých posudků. Závěrem stěžovatel uvedl, že opakovaně navrhl výslech svědka K. V., přičemž zamítnutí výslechu tohoto svědka nebylo řádně odůvodněno. Dovolací soud se o této námitce zmínil, avšak argumentace se nejeví stěžovateli přesvědčivá. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94, III. ÚS 51/96 a IV. ÚS 802/02. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Jak Ústavní soud judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, usnesení č. 37, str. 447), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Dle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Je pravda, že v projednávané věci byly zásadním usvědčujícím důkazem výpovědi J. F. a K. M., nalézací soud však velmi podrobně a logicky vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil, a to zejména v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, konkrétně výpověďmi učiněnými ve věci vyslechnutými svědky, listinnými důkazy jakož i vypracovanými znaleckými posudky. Soud prvního stupně náležitě vysvětlil, proč považoval obhajobu stěžovatele za ryze účelovou s tím, že s ohledem na provedené dokazování a uzavřený řetězec přímých i nepřímých důkazů není žádných pochyb o skutkovém jednání stěžovatele. Dovolací soud se pak řádně vypořádal se vznesenými námitkami stěžovatele a to jak směřovaných ke splnění procesních podmínek k veřejnému zasedání odvolacího soudu dne 15. června 2006 v nepřítomnosti stěžovatele a k výslechu svědkyň J. F. a K. M. u hlavního líčení dne 5. října 2005 před soudem prvního stupně, k nenaplnění zákonných znaků trestného činu pohlavního zneužívání, správnosti výroku o vině, tak i k důkaznímu řízení včetně nevyhovění návrhu na výslech svědka K. V. (srov. str. 6 až 15 napadeného rozsudku dovolacího soudu). Argumentace uvedená v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Proto Ústavní soud nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci