IV.ÚS 92/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 92/23 ze dne 28. 2. 2023 N 31/116 SbNU 256 Přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v případě nároku na náhradu škody za zpožděný let; závaznost právního názoru Ústavního soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Romana Piňose a Andrey Davidové, obou zastoupených Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2022 č. j. 33 Cdo 2460/2022-59, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2022 č. j. 33 Cdo 2460/2022-59 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu a řádný proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 1 větou první Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2022 č. j. 33 Cdo 2460/2022-59 se zrušuje. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 8 C 404/2020 se podává, že se stěžovatelé domáhali na obchodní společnosti Smartwings, a. s., sídlem K Letišti 1068/30, Praha 6 - Ruzyně (dále jen "žalovaná") zaplacení částky ve výši 800 eur s příslušenstvím podle čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, (dále též jen "Nařízení"), a to s tvrzením, že se dne 11. 9. 2017 účastnili letu č. QS1171 z Madeiry do Prahy, kde operujícím dopravcem byla žalovaná, a tento let měl zpoždění o více než tři hodiny. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2021 č. j. 8 C 404/2020-31 žalobu zamítl a stěžovatelům uložil, aby žalované zaplatili na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně částku 600 Kč. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelé své právo neuplatnili ve lhůtě podle § 2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a žalovaná tuto skutečnost namítla. 3. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2022 č. j. 11 Co 359/2021-43 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž stěžovatele poučil, že proti jeho rozhodnutí je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). 4. Stěžovatelé proti uvedenému rozsudku městského soudu podali dovolání, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se zdůvodněním, že není přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v řízení, jehož předmětem byla v době jeho vydání částka nepřevyšující 50 000 Kč, a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, ale o nárok z Nařízení [pozn.: nepochybně podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Odvolal se přitom na své usnesení ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3932/2019. II. Argumentace stěžovatelů 5. Porušení svého práva na řádný proces stěžovatelé spatřují v tom, že se Nejvyšší soud odmítl jejich dovoláním zabývat, když je jako nepřípustné odmítl, ač jím deklarovaný důvod nebyl naplněn, neboť sice žalovaná částka (tj. 400 eur u každého z nich - sc. byli samostatnými společníky) nepřevýšila 50 000 Kč, avšak v předmětném právním vztahu vystupovali jako spotřebitelé [viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2265/16 (N 196/87 SbNU 219)]. Takový postup podle Ústavního soudu vede k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a zakládá porušení práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu [viz nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 (N 132/82 SbNU 163)], jakož i - ve svém důsledku - práva na zákonného soudce. 6. Porušení základního práva na řádný proces a zákonného soudce stěžovatelé spatřují rovněž v tom, že Nejvyšší soud bezdůvodně nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 19. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2672/19 (N 31/98 SbNU 343), v důsledku čehož jim upřel možnost řádné procesní obrany a narušil jejich právní jistotu. V této souvislosti poukazují na význam judikatury s tím, že nejen dotváří právo, ale rovněž poskytuje vodítka při výkladu právních předpisů a jejich použití a že její respektování napomáhá naplnit zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, eliminovat libovůli a zajistit rovnost adresátů právní normy před zákonem, přičemž judikaturní odklon musí být náležitě a přesvědčivě zdůvodněn, neboť v opačném případě hrozí narušení legitimního očekávání a ochrany důvěry v právo. Nejvyšší soud však svůj postup nijak neodůvodnil, čímž zásadním způsobem narušil transparentnost soudního rozhodování, jakož i jejich důvodné očekávání a právní jistotu. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému rozhodnutí již žádné takové prostředky neměli k dispozici. IV. Vyjádření dalšího účastníka řízení 8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření dalšímu účastníkovi řízení a žalované. 9. Nejvyšší soud pouze sdělil, že dovolání shledal "objektivně nepřípustným", neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, ale o nárok vyplývající z Nařízení. 10. Žalovaná, která by v tomto řízení měla postavení vedlejší účastnice, se k věci nevyjádřila. Protože byla poučena o tom, že v takové situaci bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdala, nebylo s ní již dále v posuzované věci jednáno. 11. Ústavní soud vyjádření účastníka stěžovatelům k replice nezasílal, neboť v něm byl pouze zopakován právní názor vyslovený v napadeném usnesení, přičemž bylo rovněž přihlédnuto k tomu, jak bylo v posuzované věci ve výroku rozhodnuto. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 13. V posuzované věci Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť měl za to, že dovoláním napadený rozsudek městského soudu byl vydán v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, a že současně nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], což zdůvodnil tím, že jde o nárok vyplývající z Nařízení. Stěžovatelé, kteří se odvolávají na judikaturu Ústavního soudu, s tímto názorem vyjadřují nesouhlas, přičemž mají za to, že šlo o spotřebitelský vztah a že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu. 14. Podle již ustáleného názoru Ústavního soudu, kterým byl překonán právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený mj. v odkazovaném usnesení sp. zn. 25 Cdo 3932/2019, pojem "vztahy ze spotřebitelských smluv" ve smyslu uvedeného ustanovení zahrnuje nejen právní vztahy založen