IV.ÚS 92/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 92/24 ze dne 4. 9. 2024 Vnitřní rozpornost v odůvodnění soudního rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. E., zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023 č. j. 25 Cdo 307/2023-435, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2022 č. j. 44 Co 74/2021-416 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. února 2021 č. j. 294 C 42/2019-351, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Statutárního města Brno, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupeného Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Výrokem II a III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023 č. j. 25 Cdo 307/2023-435 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2022 č. j. 44 Co 74/2021-416 byla porušena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023 č. j. 25 Cdo 307/2023-435 se ruší v části výroku II, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, a ve výroku III. III. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2022 č. j. 44 Co 74/2021-416 se ruší v části výroku I, kterou potvrdil část výroku I rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. února 2021 č. j. 294 C 42/2019-351 o zamítnutí žaloby stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi, a kterou potvrdil výrok III rozsudku městského soudu. Dále se rozsudek krajského soudu ruší ve výrocích II, III a IV. IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud v tomto nálezu zrušil rozhodnutí obecných soudů ve věci žaloby stěžovatelky na náhradu újmy způsobené pádem na zledovatělém chodníku, a to pro nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost závěrů obecných soudů ohledně možnosti stěžovatelky předvídat změnu ve schůdnosti chodníku. II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatelka se žalobou domáhala po statutárním městě Brně a po obchodní společnosti Brněnské komunikace, a. s. (dále jen "Brněnské komunikace"), náhrady za vytrpěné bolesti ve výši 92 634,50 Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši 457 518 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že upadla na neudržovaném zledovatělém chodníku, ačkoli měla pevnou obuv a pohybovala se opatrně. V důsledku pádu utrpěla mnohačetné zlomeniny. Za závadu ve schůdnosti chodníku podle stěžovatelky odpovídá město coby vlastník chodníku a Brněnské komunikace coby správce chodníku. Město s žalobou nesouhlasilo a bránilo se tím, že zimní údržbu chodníku zajišťuje městská část Brno-střed prostřednictvím smluvené obchodní společnosti. Námraza byla očekávatelná a pověřená společnost na ni reagovala. Brněnské komunikace se proti žalobě bránily tím, že úraz se stal na chodníku, kde údržbu nezajišťují. 4. Městský soud v Brně zjistil, že stěžovatelka dne 22. 12. 2016 v 10:50 hod. upadla na zledovatělém chodníku u vchodu do kostela sv. Tomáše na Moravském náměstí v Brně. Chodník je ve vlastnictví statutárního města Brna, vlastník však ošetření chodníku proti námraze v místě a době úrazu nezajistil. Prováděl ale již po 5:00 hod. ráno údržbu chodníku na jiných místech. Námraza se v Brně tvořila v důsledku mrholení a sněžení od 00:00 hod. téhož dne. Český hydrometeorologický ústav před ní varoval v 9:00 hod. Stěžovatelka byla vhodně oblečena a obuta pro zimní období, nikoli však pro vzniklé náledí, neboť její obuv měla kluzkou podrážku a bunda byla z kluzkého materiálu. Právně věc městský soud posoudil tak, že Brněnské komunikace nejsou pasivně věcně legitimovány, neboť chodník nespravovaly. Podstatné pro rozhodnutí věci bylo, že námraza na chodníku změnila jeho schůdnost. Stěžovatelka si proto měla počínat obezřetně, což dodržela. Odpovědnosti za újmu se však město Brno zprostilo, jelikož povinnost zajistit schůdnost chodníku neporušilo. Důvod pro odškrabování námrazy totiž vznikl teprve půl hodiny před úrazem a nebylo proto v možnostech města nastalou závadu ve schůdnosti zmírnit. Městský soud proto žalobu proti městu a Brněnským komunikacím zamítl (výrok I napadeného rozsudku), dále pak rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit městu náhradu nákladů řízení ve výši 144 280 Kč (výrok II), o povinnosti stěžovatelky zaplatit obchodní společnosti Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s. (dále jen "pojišťovna"), která vystupovala v řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastnice na straně města, náhradu nákladů řízení ve výši 54 200 Kč (výrok III), o povinnosti stěžovatelky zaplatit Brněnským komunikacím náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok IV), České republice pak nepřiznal právo na zaplacení soudního poplatku (výrok V). 5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně ve shodě s městským soudem dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace Brněnských komunikací. Následně dovodil, že pokud stěžovatelka mohla změnu ve schůdnosti chodníku předvídat, nešlo o závadu ve schůdnosti a město nemůže odpovídat podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dále se krajský soud zabýval tím, zda město neporušilo svou prevenční povinnost podle občanského zákoníku. Podle krajského soudu se tomu tak nestalo. Město nemohlo chodník ošetřit preventivně dopředu. Nebylo by to účelné. Krajský soud znovu zdůraznil, že pro stěžovatelku byla závada ve schůdnosti předvídatelná. Sama vypověděla, že vstupovala na chodník, který "byl opravdu samý led, padaly tam i děti". Stěžovatelka navíc pro chůzi po silné námraze použila nevhodnou obuv s poměrně hladkou podrážkou. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepřizpůsobila své chování aktuálním povětrnostním podmínkám, nevyhodnotila dostatečně rizika plynoucí ze zhoršené schůdnosti, neobezřetně se po chodníku pohybovala, a to v nevhodné obuvi, stěžovatelka si úraz způsobila sama vlastní neopatrností. Proto krajský soud rozsudek městského soudu ve věci samé, tj. ve výroku I potvrdil, potvrdil též výroky III, IV a V rozsudku městského soudu (výrok I napadeného rozsudku krajského soudu). Krajský soud dále změnil výrok II rozsudku městského soudu a nově určil, že stěžovatelka musí městu zaplatit na náhradě nákladů řízení před městským soudem jen částku 3 300 Kč (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi stěžovatelkou a městem (výrok III), pojišťovně přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21 680 Kč (výrok IV) a ve vztahu mezi stěžovatelkou a Brněnskými komunikacemi rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok V). 6. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl (výrok II napadeného usnesení); zastavil přitom řízení o "dovolání" proti rozsudku městského soudu, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu (výrok I). Proti zamítnutí žaloby ve vztahu k Brněnským komunikacím stěžovatelka neuvedla žádné dovolací námitky a její dovolání proto v tomto rozsahu nesplnilo povinné náležitosti a je vadné. Ve zbývající části posoudil Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku krajského soudu jako nepřípustné, neboť krajský soud se nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Námraza se v den úrazu tvořila všude a stěžovatelka měla při nastalé povětrnostní situaci námrazu předvídat a přizpůsobit tomu své chování. Sama uvedla, že jiné osoby na místě úrazu padaly nebo toto místo obcházely. Námraza, na které stěžovatelka upadla, není závadou ve schůdnosti a město nemá objektivní odpovědnost za újmu podle zákona o pozemních komunikacích. Stejně tak město neodpovídá za újmu podle občanského zákoníku. Nebylo po něm totiž možné spravedlivě požadovat, aby během 30 minut stihlo ošetřit všechny místní komunikace. Provedení preventivního posypu nebylo účelné. Zpochybnění skutkového stavu nemůže být způsobilým dovolacím důvodem. Nejvyšší soud rozhodl též o povinnosti stěžovatelky zaplatit městu náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III) a o tom, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a Brněnskými komunikacemi nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok IV napadeného usnesení). III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nesprávná skutková zjištění městského soudu a krajského soudu měla založit přípustnost dovolání, a to pro jejich extrémní ro