IV.ÚS 921/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 921/22 ze dne 3. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené Mgr. Milanem Kružíkem, advokátem, sídlem Běhounská 2/22, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 2021 č. j. 29 NSČR 23/2020-B-27, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 1 VSOL 652/2019-B-15 a výroku IV a VI usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2019 č. j. KSBR 45 INS 3270/2019-B-8, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu zdraví podle čl. 31 věty první Listiny. 2. Současně stěžovatelka navrhuje, aby se Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu usnesl o tom, že její věc je naléhavá, což odůvodnila svým "dlouhodobě trvajícím provizorním bydlením", které má být potenciálně zdravotně rizikové. 3. Z ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením rozhodl, že stěžovatelka je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení (výrok I), schválil zprávu insolvenční správkyně Ing. Jany Polachové o přezkumu ze dne 15. 5. 2019 (výrok II), jakož i stěžovatelčino oddlužení plněním splátkového kalendáře (výrok III), stěžovatelce uložil, aby po dobu pěti let platila nezajištěným věřitelům na úhradu jejich pohledávek ze svých příjmů částku v rozsahu, v jakém z těchto příjmů mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a to po odečtení blíže specifikovaných položek, s tím, že první splátku stěžovatelka uhradí ze svého příjmu z trvalého pracovního poměru od svého zaměstnavatele - obchodní společnosti X (výrok IV), stěžovatelce stanovil platební povinnost vůči insolvenční správkyni (výrok V), platební povinnost stanovil i tomuto zaměstnavateli jako plátci příjmů a případně všem dalším plátcům (výrok VI) a dále uložil konkrétní povinnosti insolvenční správkyni (výroky VII až IX). 4. Toto usnesení bylo vydáno po jednání insolvenční správkyně se stěžovatelkou dne 15. 5. 2019 [§ 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 1. 7. 2017 do 31. 5. 2019], v jehož průběhu stěžovatelka požádala o stanovení nižších než zákonem stanovených splátek v oddlužení (§ 391 odst. 2 insolvenčního zákona). 5. Krajský soud však, jak patrno z odůvodnění jeho usnesení, dospěl k závěru, že tato žádost je opožděná, a proto k ní nelze přihlížet, neboť jediná podstatná změna, jež měla nastat po podání návrhu na povolení oddlužení a kterou bylo nerealizované společné bydlení s přítelem, se týká sdílení běžných nákladů na živobytí, které má každý dlužník, jenž je musí hradit ze své nezabavitelné částky. K tomu dodal, že insolvenční soud i bez návrhu změní rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, změní-li se podstatně okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání stanovených měsíčních splátek (§ 407 odst. 3 insolvenčního zákona). 6. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným usnesením usnesení krajského soudu v napadených výrocích IV a VI potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatoval, že krajský soud přiléhavě vysvětil kritéria, kterými posoudil stěžovatelčinu žádost podle § 398 odst. 4 insolvenčního zákona, jakož i to, proč je opožděná, a nelze k ní přihlížet. I podle názoru vrchního soudu totiž důvody, které stěžovatelka uvedla při jednání s insolvenční správkyní, jsou toliko sociální, a rozchod s partnerem, s nímž stěžovatelka byla v době podání návrhu na povolení oddlužení dohodnuta na společném bydlení, není "odůvodněným případem" podání takové žádosti. K tomu dodal, že má-li soud důvody pro snížení splátek hledat zejména v rovině morální, nikoliv ve sféře majetkové, pak stěžovatelka svou úpadkovou situaci, jež měla vzniknout v důsledku podvodného jednání třetí osoby (realitní kanceláře), neobjasnila a neprokázala, přičemž je podstatné, že se takového jednání nedopustili přihlášení věřitelé, kterým by se v důsledku snížení splátek dostalo nižšího uspokojení jejich pohledávek, naopak je to stěžovatelka, kdo musí přizpůsobit své měsíční náklady životní situaci, do které se dostala. A uvedla-li stěžovatelka své zdravotní problémy, není vyloučeno, že zhoršený zdravotní stav a náklady spojené s léčením mohu být důvodem pro změnu výše splátkového kalendáře podle § 407 odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž zhoršení zdravotního stavu a náklady na léčení je třeba doložit. 7. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že stěžovatelka neuvedla nic k tomu, proč návrh na určení nižších než zákonem stanovených splátek nemohla učinit již v návrhu na povolení oddlužení, a proto nelze považovat její případ "za odůvodněný" ve smyslu § 398 odst. 4 věty první insolvenčního zákona, a stěžovatelkou uváděné důvody nejsou těmi, jež by měly odůvodnit snížení měsíčních splátek. Za správný měl i závěr vrchního soudu, že stěžovatelka dostatečně neobjasnila svou úpadkovou situaci v důsledku podvodného jednání. II. Stěžovatelčina argumentace 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka, dovolávajíc se svého základního práva na soudní ochranu a z něho plynoucí povinnosti soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí, upozorňuje na postup krajského soudu, který se jí nejprve dotázal, proč nepodala žádost o stanovení nižších než zákonem určených splátek již v insolvenčním návrhu, vzápětí jí však uložil povinnost doplnit žádost (pozn.: podanou při jednání s insolvenční správkyní dne 15. 5. 2019) o specifikaci zvýšených nákladů, následně ji ovšem označil za opožděnou s tím, že k ní nelze přihlížet. Přitom jí nedal nijak najevo, že příčinou jejího neúspěchu je "nedostatečnost důvodu podání žádosti až při jednání s insolvenčním správcem", resp. nezpůsobilost soudu ji věcně projednat. 9. K tomu stěžovatelka dodává, že její žádost byla formulována neformálním jazykem a důvodem byla ztráta vyhlídky společného bydlení a z toho plynoucí potřeba "dovybavení" bydlení provizorního. Namítá, že až do rozhodnutí krajského soudu nebyla poučena, že nejsou splněny procesní podmínky pro věcné projednání návrhu a že jí nebylo umožněno tento nedostatek odstranit. Nešlo přitom o jakousi "ztrátu volby" mezi společným bydlením a bydlením stávajícím, ale o to, že v důsledku ukončení partnerského vztahu musí v provizorním bydlení setrvat, i když to je - s ohledem na absenci stálého zdroje pitné vody a (minimálně v období zimy) topení - zdravotně rizikové. 10. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že výkon vlastnictví (sc. vlastnického práva) nesmí poškozovat lidské zdraví (čl. 11 odst. 3 Listiny), přičemž obecným soudům vytýká, že svým závěrem o prioritě vyššího uspokojení věřitelů vyjádřily opak a že je poněkud paradoxní, že v případě skutečného nastoupení zdravotních problémů "určité minimální intenzity", které by vedly k pracovní neschopnosti, by to byli přihlášení věřitelé, kteří by na svých právech utrpěli. K tomu dodává, že i když jde o právo sociální povahy, které je v systému základních práv "oslabeno" (viz čl. 41 odst. 1 Listiny), je třeba šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny), a tudíž výklad podústavních předpisů nemůže vést k jeho popření. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ta byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí (v případě usnesení krajského soudu výroky IV a V) napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu