IV.ÚS 926/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 926/22 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2022 č. j. 28 Cdo 3210/2021-261, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2021 č. j. 26 Co 14/2021-201 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. června 2020 č. j. 36 C 210/2018-142, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obce Měšice, sídlem Hlavní 55, Měšice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") bylo uloženo žalované vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli jako žalobci náhradu škody ve výši 35 971 Kč s příslušenstvím (I. výrok); v části žaloby na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 481 360 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (II. výrok) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (III. výrok). K nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo dle stěžovatele vzniknout vedlejší účastnici užíváním předmětných pozemků v jeho vlastnictví jako veřejného prostranství, okresní soud uzavřel, že pozemky (souhrnně označované jako Malá bažantnice) nenaplňují pojmové znaky veřejného prostranství a stěžovateli z jeho užívání neomezeným okruhem osob žádné kvalifikovanější omezení nad rámec obecného užívání lesa neplyne. Les, který se nachází na pozemcích, je lesem hospodářským, a stěžovatel má příjmy z těžby dřeva; jakýkoliv jiný (nadto pozitivní) zásah do vzhledu lesního porostu soud neshledal. Zařazení pozemků v územním plánu mezi plochy lesní a parkové zeleně neodůvodnilo závěr o tom, že by Malá bažantnice byla veřejným prostranstvím, neboť územní plán nepředstavuje jediné měřítko naplnění znaků veřejného prostranství. Soud odmítl rovněž poukaz stěžovatele na existenci lesních cest jako místních komunikací, neboť jde o pouhé faktické lesní cesty historického původu, které nejsou ve vlastnictví vedlejší účastnice. Ke vzniku veřejného prostranství na pozemcích nebyl dán ani judikaturou požadovaný souhlas vlastníka - stěžovatele. Snahy vedlejší účastnice o dosažení vyšší zákonné ochrany pozemků byly rovněž doposud neúspěšné, právě z důvodu stěžovatelova nesouhlasu ve všech řízeních. Sám stěžovatel ostatně podle soudu svou činností na pozemcích způsobuje, že nejsou ani prakticky využitelné pro rekreační účely. Přiznal-li by okresní soud stěžovateli jakékoliv finanční plnění, byla by vedlejší účastnice nucena plnit za něco, čím se již z povahy skutečného stavu pozemků nemůže obohacovat. Co se týče nároku stěžovatele na náhradu škody, spočívající ve zbytečně vynaložených nákladech na neuskutečněnou těžbu, okresní soud shledal, že byly naplněny zákonné podmínky odpovědnosti za škodu, a žalobě stěžovatele proto v této části vyhověl. 3. K odvoláním stěžovatele i vedlejší účastnice řízení (ta se odvolala proti I. výroku rozsudku okresního soudu) rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu změnil v I. výroku tak, že žalobu zamítl, neboť na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu nebyly splněny, když příčinou vzniku škody nebylo jednání vedlejší účastnice, nýbrž podnikatelské rozhodnutí stěžovatele, v II. výroku rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V části směřující proti posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení bylo dovolání shledáno nepřípustným - k námitkám týkajícím se povahy předmětných pozemků, resp. posouzení, zda pozemky mají charakter veřejného prostranství či nikoliv, Nejvyšší soud uzavřel, že se soudy neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Zpochybňoval-li stěžovatel závěry soudů o povaze a charakteru pozemků, pouze polemizoval se skutkovými, nikoliv právními závěry. Námitkou, že se nižší soudy nevypořádaly s judikaturou, na kterou odkazoval, stěžovatel pouze upozorňoval na vady řízení, které by však Nejvyšší soud mohl přezkoumávat pouze tehdy, bylo-li by dovolání shledáno přípustným. V části, v níž stěžovatel napadl posouzení jeho nároku na náhradu škody krajským soudem, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jelikož šlo o samostatný nárok s odlišným skutkovým základem, který nepřevyšoval částku 50 000 Kč. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nevypořádaly s judikaturou, na kterou odkazoval ve svých podáních. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom vyplývá, že soud nemůže ignorovat odkaz účastníka řízení na předchozí pravomocné rozhodnutí o shodné právní otázce a míní-li rozhodnout jinak, musí přesvědčivě vysvětlit důvody, které jej k tomuto odchýlení se vedly. Stěžovatel připomíná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která odkazoval již v odvolání, a uvádí, že nevypořádal-li se s nimi krajský soud, přičemž tento postup nenapravil ani Nejvyšší soud, došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Dále poukazuje na jednotlivé pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí, doprovázené vlastním komentářem, jenž má svědčit o tom, že soudy zjištěný skutkový stav a z něho vyvozené závěry jsou v extrémním rozporu. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel dále spatřuje v tom, že ho krajský soud nesprávně poučil o přípustnosti dovolání bez toho, aby rozlišil jednotlivé výroky či jejich části, proti kterým (ne)lze podat dovolání. Vzhledem k tomu, že se tento soud při posouzení stěžovatelova nároku na náhradu škody odchýlil od právního názoru přijatého okresním soudem a rozhodl odlišně, aniž by účastníkům řízení umožnil na to adekvátně reagovat, zatížil své rozhodnutí též vadou překvapivosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl. 8. Z práv na soudní ochranu a na rovnost účastníků v řízení plyne, že odkáže-li účastník řízení na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí o shodné právní otázce, je úkolem rozhodujícího soudu náležitě se s tímto zásadním argumentem vypořádat; chce-li soud ve věci rozhodnout odlišně, má účastník řízení právo na přesvědčivé vysvětlení jeho právního názoru. Právě řečené se nicméně týká situace, kdy účastník řízení odkazuje ve své argumentaci na dřívější judikaturu, která se s jeho případem skutečně shoduje v podstatných znacích, a která tak může být pro rozhodnutí ve věci relevantní; na jakýkoliv náhodný odkaz účastníka na soudní rozhodnutí, jež s jeho věcí blíže nesouvisí, naopak bez dalšího nedopadá. Soud není "automaticky" povinen reagovat na každou námitku účastníka řízení a porušením práva na soudní ochranu není, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobném vyvracení jednotlivě vznesených námitek, staví-li