IV.ÚS 927/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 927/19 ze dne 23. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019 č. j. 9 To 14/2019-941, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kterým došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházejících se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením krajský soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 10. 2018 č. j. 8 T 172/2013-912 a věc byla okresnímu soudu vrácena k novému projednání. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelka již potřetí zproštěna obžaloby v dané trestní věci. Zároveň krajský soud podle § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl, že okresní soud musí věc znovu projednat v jiném složení senátu. 3. V uvedené trestní věci byla stěžovatelka obžalovaná Okresním státním zastupitelstvím v Kolíně pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že úmyslně nepřeváděla zůstatky pokladní hotovosti do dalšího zúčtovacího období, kdy každé další zúčtovací období započala s nulovým zůstatkem, a takto získané finanční prostředky ve výši 2 9665 249 Kč si ponechala pro vlastní potřebu. Dále pak vyhotovovala a podepisovala pokladní doklady v celkové výši 1 279 124 Kč, které posléze zaevidovala jako vyplacené, ač tyto částky nikdy nevyplatila na pokladních dokladech uvedeným příjemcům a ponechala si je pro vlastní potřebu. Rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 6. 2015 č. j. 8 T 172/2013-675 byla stěžovatelka zproštěna obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť podle názoru okresního soudu nebylo prokázáno, že se staly skutky popsané v obžalobě. Dle okresního soudu neexistovaly žádné věrohodné důkazy o stěžovatelčině vině, zejména kvůli nedostatkům v systému evidence a účetnictví v poškozené společnosti. Okresní soud rovněž upozornil na nestandardní postupy a jednání akcionářů společnosti, jež by mohlo finanční nesrovnalosti vysvětlit. 4. Tento rozsudek byl zrušen krajským soudem (usnesení ze dne 31. 3. 2016 č. j. 9 To 134/2016-708). Zprošťující rozsudek považoval krajský soud za předčasný. Okresní soud totiž nevyslechl celou řadu svědků, kteří se podíleli na řešení stěžovatelčina manka a byli rovněž svědky stěžovatelčina chování po jeho odhalení. Dále měl okresní soud nechat zpracovat znalecký posudek, aby byl lépe pochopen systém ekonomického fungování poškozené společnosti. 5. Následně okresní soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2017 č. j. 8 T 172/2013-853 opět stěžovatelku zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, když ani po doplnění dokazování znaleckým posudkem nezjistil přesvědčivý důkaz o stěžovatelčině vině. Naopak se prohloubily pochybnosti stran správné evidence a účetnictví v poškozené společnosti. Popsaný skutek se okresnímu soudu jevil jako nepravděpodobný. Krajským soudem uvedené svědky okresní soud nevyslechl, neboť ekonomický stav společnosti podrobně popsal znalecký posudek. Popis stěžovatelčina chování ze strany svědků by mohl mít jen podpůrný význam. 6. Tento rozsudek opět zrušil krajský soud usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 9 To 163/2018-878. V něm konstatoval, že okresní soud nesplnil závazné pokyny krajského soudu k doplnění dokazování. Uvedené svědecké výpovědi mají doplnit představu soudu o stavu poškozené společnosti a chování stěžovatelky po odhalení manka. 7. Po novém projednání vydal okresní soud dne 8. 10. 2018 rozsudek č. j. 8 T 172/2013-912, kterým stěžovatelku zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu (stíhaný skutek není trestným činem). Okresní soud v hlavním líčení provedl všechny nařízené důkazy a v podstatě totožnými slovy zopakoval většinu předchozích závěrů týkajících se pochybností o stěžovatelčině vině. Její chování po odhalení manka nevyhodnotil jako usvědčující, nýbrž pochopitelné s ohledem na vzniklou situaci a tlak okolností. Okresní soud však změnil svůj právní náhled na věc. První skutek lze mít dle soudu za prokázaný do té míry, že vznikl účetní schodek ve smyslu rozdílu skutečného stavu hotovosti na pokladně oproti tomu, kolik měl stav pokladny činit dle účetní evidence a prokázán byl také vadný postup při vedení pomocné evidence, kde nebyly meziročně převáděny zůstatky účtu pokladny. Třebaže nebylo prokázáno, že schodek vznikl v důsledku úmyslného jednání obžalované, lze uzavřít, že se skutek v uvedeném rozsahu stal, nenese však znaky trestného činu. Podobně je tomu i v případě druhého skutku. Zde tedy skutečně existovaly nepodepsané účetní doklady, které (navzdory tomuto závažnému formálnímu nedostatku) byly založeny mezi účetní doklady poškozené společnosti. Avšak okresní soud nemá za spolehlivě prokázané, že by částky, na nich uvedené, skutečně nebyly vyplaceny akcionářům. Skutky se tedy co do základu staly, nicméně nenesou znaky trestného činu. 8. Na základě odvolání státního zástupce zrušil krajský soud tento rozsudek napadeným usnesením a podle § 262 trestního řádu rozhodl, že věc bude znovu projednána okresním soudem v jiném složení senátu. Krajský soud zrekapituloval nejprve předchozí průběh řízení a všechna předchozí pochybení okresního soudu. Ve vztahu k poslednímu rozsudku krajský soud uznal, že okresní soud sice doplnil dokazování, avšak se všemi provedenými důkazy se řádně nevyrovnal. Uváží-li se skutečnost, že stěžovatelka v přípravném řízení nevypovídala a před soudem se omezila na tvrzení, že se cítí nevinná, protože se ničeho nedopustila a nijak tedy nevysvětlila své chování po zjištění schodku, jsou úvahy okresního soudu v této otázce zvláště pozoruhodné a důkazně zcela nepodložené. Ani důvod nového závěru okresního soudu, tedy že se skutek stal, ale není trestným činem, není přes téměř dvacetistránkové odůvodnění rozhodnutí nijak zřejmý. Vzhledem k přetrvávajícím důvodným pochybnostem o správnosti napadeného rozhodnutí, kdy je zřejmé, že okresní soud výhrady krajského soudu nerespektoval a zřejmě tak ani učinit nehodlá, což se negativně odráží v délce řízení, dospěl krajský soud k závěru, že bude nutné věc projednat v novém složení senátu. Přitom krajský soud nemá žádnou ambici prosazovat svůj vlastní názor na věc. Krajský soud nicméně nemůže akceptovat, nedostojí-li okresní soud opakovaně své povinnosti hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, aniž by jakýkoliv důkaz favorizoval nad ostatními. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nedodržel závěry ustálené judikatury Ústavního soudu. Okresní soud po předchozích zrušujících rozhodnutích krajského soudu vždy dostál všem pokynům. Stěžovatelka je tak toho názoru, že krajský soud se postupem podle § 262 trestního řádu snaží spíše prosazovat svůj vlastní názor. Výhrady krajského soudu jsou dle stěžovatelky zcela obecné. Z takto nekonkrétních vyjádření nelze seznat, jakých pochybení se měl okresní soud vlastně dopustit, například s jakými konkrétními důkazy se soud nevypořádal. To je v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu. Konkrétně uvedené výhrady se pak zrušeného rozsudku okresního soudu vůbec netýkají. Usnesení například uvádí, že okresní soud nevyslechl vyjmenované svědky, což však není pravda, neboť tito svědci byly vyslechnuti a jejich výpovědi jsou okresním soudem hodnoceny. Totéž se týká výtky neprovedení znaleckého posudku. Předchozí výtky krajského soudu (ve starších zrušujících usneseních) naopak okresní soud vždy respektoval. V tomto směru jde například o podrobné hodnocení chování stěžovatelky po zjištění manka. Rozhodnutí okresního soudu je navíc v této otázce konzistentní s rozhodnutími civilních soudů, které se otázkou stěžovatelčiny odpovědnosti za manko rovněž zabývaly (ve prospěch stěžovatelky). Konečně se stěžovatelka ohrazuje proti tvrzení, že ve věci odmítá vypovídat. K celé záležitosti se několikrát v minulosti vyjádřila a v současné době již více nevypovídá kvůli doporučení lékaře