IV.ÚS 931/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 931/20 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2020 č. j. 28 Cdo 3563/2019-748, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2019 č. j. 11 Co 38/2019-719 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. října 2018 č. j. 17 C 192/2015-680, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a města Vrbno pod Pradědem, sídlem Nádražní 389, Vrbno pod Pradědem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 10. 2018 č. j. 17 C 192/2015-680 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že Česká republika - Státní pozemkový úřad je vlastníkem pozemku parc. č. 14 v katastrálním území Vrbno pod Pradědem. Stěžovatelka žalobu podala podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi); dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání". Okresní soud shledal, že se stěžovatelce nestala majetková křivda v rozhodném období vymezeném v § 1 zákona o majetkovém vyrovnání (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a nestala se jí ani způsobem uvedeným v § 5 daného zákona. Dle okresního soudu se křivda nestala stěžovatelce, ale subjektu Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens, který byl vlastníkem sporného pozemku a jemuž byl odňat výnosem říšského komisaře ze dne 10. 1. 1940 a následně zapsán do pozemkové knihy pro obec Vrbno. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatelka je právním nástupcem subjektu vystupujícího pod různými názvy (včetně názvu Unterstützungverein St. Elisabeth des Barmherzigen Schwestern des ehm. Deutschordens), nikoli však subjektu vystupujícího pod jménem Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka někdy byla vlastnicí sporného pozemku. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 6. 2019 č. j. 11 Co 38/2019-719 ke stěžovatelčinu odvolání potvrdil zmíněný rozsudek okresního soudu. Ztotožnil se se závěrem, že stěžovatelka ve vztahu k předmětnému pozemku neutrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období. Nedoložila totiž, že před tímto rozhodným obdobím byla zapsána jako vlastník. 4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání napadeným usnesením. V odůvodnění uvedl, že se odvolací soud neodchýlil od jeho rozhodovací praxe, když shledal, že aktivní věcná legitimace stěžovatelky k vedení sporu podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání není dána, neboť tvrzenému předchůdci stěžovatelky bylo vlastnického právo odňato před rokem 1945, a následně nedošlo k jeho obnově. Judikatura označená stěžovatelkou v souvislosti s prokazováním skutečností, jež nastaly v době dávno minulé, na posuzovanou věc nedopadala. Stěžovatelka totiž netvrdila, že by uplatnila nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."), či dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb."). Stěžovatelka ani nevysvětlila, z jakého právního titulu na ni měl před rozhodným obdobím nebo v jeho průběhu přejít předmětný majetek odňatý subjektu, jehož nebyla právním nástupcem, jak v průběhu dokazování zjistil okresní soud. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka souhlasí se závěrem okresního soudu, že v minulosti působila pod názvem Unterstützungverein St. Elisabeth des Barmherzigen Schwestern des ehm. Deutschordens, a nikoli pod názvem Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens, pod nímž působila mužská odnož Německého řádu (Řádu německých rytířů). Stěžovatelka se označuje za ženskou odnož Německého řádu. Nezpochybňuje ani, že předmětný pozemek byl v pozemkové knize zapsán pro zmíněnou mužskou odnož Řádu německých rytířů a na základě nacistické konfiskace v roce 1940 došlo k jeho přepisu do pozemkové knihy pro obec Vrbno. Stěžovatelka však nesouhlasí se závěrem, že daný pozemek nikdy nevlastnila. To, že byla v pozemkové knize původně jako vlastník zapsána mužská odnož Německého řádu, nevylučuje, že následně nemohlo dojít ke změně vlastnického práva ve prospěch stěžovatelky. Skutečnost, že nebyla zapsána v pozemkové knize jako vlastník, dle jejího názoru nic neznamená s ohledem na dobu, která panovala následně po upuštění od principu intabulace. 6. Stěžovatelka tvrdí, že její vlastnické právo dokládá smlouva o právu požívání ze dne 10. 12. 1956 uzavřená mezi Náboženskou maticí v Praze (jako správcem majetkové podstaty stěžovatelky) a Krajským národním výborem v Olomouci, v níž obě smluvní strany prohlašují, že pozemek je vlastnictvím stěžovatelky. Dále má vlastnické právo dokládat přípis Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 19. 5. 1958, z něhož vyplývá, že daný pozemek má ve vlastnictví stěžovatelka a že byl nesprávně považován za konfiskát dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb."). Ve stejném duchu vyznívají i přípisy Ministerstva školství a kultury ze dne 10. 12. 1956 a Okresního národního výboru v Bruntále z téhož dne. Dále stěžovatelka poukázala na inventarizaci majetku provedenou Náboženskou maticí v Praze z 50. let 20. století, kde je předmětný pozemek uveden. V dané souvislosti se odvolala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které, ačkoli se nedochoval nabývací titul, lze nabytí práva prokázat nepřímými důkazy, např. chováním tehdejších účastníků. Dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, dle něhož není-li důvod pochybovat o tom, že se určité věci před delší dobou dály obvyklým způsobem či úředním postupem, tíží toho, kdo tvrdí opak, důkazní břemeno. 7. Dle stěžovatelky rovněž soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu o přechodu vlastnického práva ze státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo vedenou v souladu s ústavními kautelami řádného procesu. 10. Okresní soud se zabýval právním osudem pozemku, o nějž byl veden spor. Zjistil, že původně byl daný pozemek (resp. pozemky, z nichž následně vznikl pozemek, který byl předmětem žaloby) ve vlastnictví subjektu nazvaného Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens, s čímž stěžovatelka v ú