IV.ÚS 931/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 931/23 ze dne 2. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2023 č. j. 25 Cdo 3247/2021-224, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2021 č. j. 22 Co 95/2021-198 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. ledna 2021 č. j. 16 C 139/2019-159, ve znění opravného usnesení ze dne 6. května 2021 č. j. 16 C 139/2019-184, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a M. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici omluvy za její jednání a zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 1 000 Kč. Po provedeném dokazování obvodní soud napadeným rozsudkem, ve znění opraveného usnesení, zamítl žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici zaslat stěžovateli omluvný dopis ve znění: "Omlouvám se Vám, že jsem v rámci soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 11 Nc 2464/2018 uvedla nepravdivá tvrzení o Vašem násilném chování vůči mé osobě a že jsem Vás opakovaně označila za agresora a násilníka. Omlouvám se Vám rovněž za to, že jsem totožná nepravdivá tvrzení o Vašem agresivním chování a fyzickém napadení mé osoby z Vaší strany zveřejnila v okruhu našich společných přátel a známých. Uveřejněním těchto nepravdivých tvrzení jsem závažným způsobem zasáhla do práva na ochranu Vaší osobnosti, za což se Vám velmi omlouvám. M. P." (I. výrok), zamítl žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli z titulu náhrady nemajetkové újmy částku ve výši 1 000 Kč (II. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (III. výrok). Po provedeném dokazování obvodní soud v odůvodnění (bod 42.) shrnul, že stěžovatel se nemůže domáhat soudní ochrany, neboť ta mu v tomto případě nepřísluší. 3. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které v části směřující proti II. výroku Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odmítl pro nepřípustnost, v části proti I. a III. výroku je neshledal důvodným, tudíž napadeným rozsudkem oba výroky potvrdil (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud po zhodnocení skutkových zjištění a přezkumu stěžovatelových odvolacích námitek uzavřel, že vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno tvrzení o násilném chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici a označení stěžovatele jako agresora a násilníka tak lze považovat za opodstatněné, nemůže být požadavek stěžovatele na omluvu, kterou za výroky vedlejší účastnice v opatrovnickém řízení požaduje, důvodný. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil jeho nepřípustností, protože soudy se při řešení formulovaných otázek neodchýlily od rozhodovací praxe a v rozsahu, ve kterém městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění Nejvyšší soud, kromě jiného, odkázal na § 135 odst. 2 a § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., z nichž vyplývá, že pro obecné soudy a jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, posuzují-li (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Řeší-li různé soudy v různých věcech s různými účastníky jako předběžnou stejnou otázku, měly by postupovat tak, aby při posuzování týchž skutkových okolností nedospívaly k rozdílným závěrům. Na druhou stranu s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze ani podle Nejvyššího soudu vyloučit možnost, že různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně. Proto soudy nižších stupňů ani v nyní posuzované věci podle Nejvyššího soudu nepochybily, hledaly-li samy odpověď na otázku, zda vedlejší účastnice byla v minulosti stěžovatelem napadena a nevycházely jen ze zjištění, která učinily obecné soudy v opatrovnickém řízení. Městskému soudu nelze podle Nejvyššího soudu rovněž vytýkat, že potvrdil zamítnutí stěžovatelovy žaloby učiněné obvodním soudem, když omluva, kterou v žalobě stěžovatel formuloval, se nevztahovala k pravdivosti tvrzení vedlejší účastnice o jednotlivých útocích proti její osobě, ale obecně k tomu, že stěžovatel ji opakovaně napadal. K tomu Nejvyšší soud zdůraznil, že u nároků na ochranu osobnosti nepřichází v úvahu, aby sám soud text požadované omluvy koncipoval nebo doplňoval podle obsahu žaloby. Domáhá-li se žalobce přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy, je tak nezbytné, aby návrh omluvy formuloval sám. V posuzované věci byla formulace žalobního petitu stěžovatele dostatečně konkrétní, jasná a určitá, proto obecné soudy nepochybily, když stěžovatele nevyzvaly k doplnění či opravě žaloby. Zvolil-li stěžovatel obecnější (širší) formulaci toho, za jaké výroky na jeho adresu se má vedlejší účastnice omluvit, vystavil se tím riziku, že bude spíše prokázána pravdivost vedlejší účastnicí vynesených výroků v opatrovnickém řízení, než kdyby žádal omluvu za konkrétní výroky. Podle Nejvyššího soudu nebylo úkolem městského soudu poučovat stěžovatele o vhodnosti formulace požadované omluvy, stejně tak nepřicházelo v úvahu, aby formulaci omluvy definoval soud místo stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel zejména namítá, že v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, měly obecné soudy vycházet ze závěrů, k nimž se dospělo v opatrovnickém řízení, tedy že - zjednodušeně řečeno - tvrzení vedlejší účastnice o tom, že stěžovatel je agresor a násilník jsou lživá a nepravdivá. Stěžovatel v této souvislosti formuluje úvahu, že pro aplikaci pravidla závaznosti posouzení otázek v jednom soudním řízení i pro jiné soudní řízení není správné lpět na tom, že takové otázky by musely být v dřívějším řízení posuzovány meritorně (tedy ve výroku rozhodnutí). V dané souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 sp. zn. 30 Cdo 940/2017, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by bylo v rozporu s principy právního státu, kdyby se soud v jiném řízení, probíhajícím mezi týmiž účastníky v mezích téhož skutkového rámce (byť s jinak formulovaným žalobním požadavkem), nereflektoval již pravomocně přijatý právní názor obsažený třeba i jen v odůvodnění rozsudku a naopak si danou otázku řešil znovu sám. Postupovaly-li obecné soudy v nyní posuzované věci opačně, dopustily se tak podle stěžovatele zjevného excesu a porušily tím základní princip neohrožovat důvěru osob v akty veřejné moci, jak to vyplývá i z nálezové judikatury Ústavního soudu, na níž stěžovatel v ústavní stížnosti blanketně odkazuje. 6. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že jeho žalobnímu žádání nebylo vyhověno proto, že nebylo dostatečně konkrétní. Obecné soudy totiž měly zohlednit, že petit jeho žaloby byl dostatečně přesný, určitý a srozumitelný a měly tomu přizpůsobit i výrok rozhodnutí, neboť podle něj nebyly jeho návrhem na znění výroku rozhodnutí vázány. Případně ho měly obecné soudy vyzvat k nápravě formulace jeho žalobního žádání (v této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4427/2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 23 Cdo 4669/2010). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení op