IV.ÚS 931/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 931/24 ze dne 11. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nezl. Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného zákonným zástupcem Tomášem S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Zdeňkem Vojtáškem, advokátem, sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, 2) Mgr. Zdeňka Vojtáška, advokáta, sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2024 č. j. 1 To 23/2024-1210 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2024 č. j. 29 T 1/2023-1187, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Popis věci a její procesní vývoj 1. Stěžovatelé požadují zrušit usnesení trestních soudů o odměně a náhradě nákladů zmocněnce poškozeného v trestní věci. Tvrdí, že trestní soudy porušily ústavně zaručená práva prvního stěžovatele (poškozený, oběť trestného činu) podle čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, respektive ústavně zaručené právo druhého stěžovatele (advokát, zmocněnec poškozeného) podle čl. 26 odst. 1, 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného trestního spisu plyne následující. První stěžovatel byl v níže popsané trestní věci poškozeným (s nárokem na bezplatné zastupování zmocněncem), druhý stěžovatel pak byl od září 2022 jeho zmocněncem. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci uznal M. B. (dále jen "odsouzený") vinným zločinem znásilnění a přečiny ohrožování výchovy dítěte a výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků (rozsudek ze dne 27. 4. 2023 č. j. 29 T 1/2023-893 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2023 č. j. 5 To 39/2023-1060). Trestné činnosti se odsouzený dopustil během let 2020 a 2021 na pěti chlapcích, kteří byli v té době ve věku od 8 do 12 let. První stěžovatel byl jedním z nich. Krajský soud dále odsouzenému uložil, aby prvnímu stěžovateli zaplatil na náhradě nemajetkové újmy 100 000 Kč (§ 228 odst. 1 trestního řádu). Se zbytkem nároku jej odkázal na civilní řízení (§ 229 trestního řádu). 3. Po skončení věci samé navrhnul druhý stěžovatel jako zmocněnec prvního stěžovatele, aby mu soud přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 86 700 Kč (§ 151 odst. 6 trestního řádu). Krajský soud mu nicméně přiznal necelou polovinu (42 850 Kč). Oproti žádosti určil požadovanou odměnu jinak ve dvou směrech. Zaprvé, krajský soud posoudil odlišně úkony učiněné před podáním návrhu na náhradu nemajetkové újmy a úkony učiněné od podání tohoto návrhu (fakticky tak zastupování poškozeného rozdělil zhruba na období září až prosinec 2022 a období počínaje lednem 2023, kdy se poškozený připojil s adhezním nárokem). Do podání adhezního návrhu soud použil první část (část před středníkem) § 10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Vycházel tedy z tarifní hodnoty 10 000 Kč a odměny za úkon ve výši 1 500 Kč. Od podání adhezního návrhu pak vycházel analogicky podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 50 000 Kč a odměny ve výši 3 100 Kč. Zadruhé, krajský soud přiznal za část úkonů jen polovinu odměny podle § 11 odst. 2 písm. d) a odst. 3 advokátního tarifu. K tomu uvedl, že nikoli každé písemné sdělení či podání lze považovat za podání ve věci samé a nelze účelově rozšiřovat výčet úkonů právní služby, které nejsou výslovně uvedeny v § 11 odst. 1 advokátního tarifu. 4. Zmocněnec poškozeného následně proti usnesení krajského soudu podal stížnost. V ní mimo jiné namítl, že rozdělení úkonů, jak jej učinil krajský soud, nemá oporu ve znění advokátního tarifu. Ve výsledku tak krajský soud přiznal stěžovateli jen minimální odměnu za převzetí právního zastoupení či za účast při výslechu obviněného. Současně nesouhlasil s krácením odměny na polovinu u návrhů na zajištění nároku poškozeného. Uvedl, že ochrana nároku poškozeného v trestním řízení je jedním z těžišť jeho činnosti. Vrchní soud v Olomouci stížnost zamítl. Odkázal přitom na svou vlastní rozhodovací praxi a na několik souvisejících usnesení Ústavního soudu. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé nesouhlasí s použitím § 10 odst. 5 advokátního tarifu v podobě, kterou trestní soudy zvolily. Uvedené ustanovení advokátního tarifu nijak nerozlišuje úkony učiněné před podáním návrhu na náhradu nemajetkové újmy a po podání takového návrhu. Okamžik, kdy se poškozený připojí s adhezním nárokem, nemá žádný vliv na to, jakým způsobem a v jakém rozsahu poskytuje zmocněnec poškozeného právní služby. Správné použití je takové, že se tarifní hodnota odvozená od přiznané částky náhrady nemajetkové újmy promítne zpětně na všechny úkony. Současně stěžovatelé nesouhlasí s tím, že by sporný výklad advokátního tarifu byl podpořen ustálenou judikaturou. Jde o výklad zcela nový, soudy dlouhodobě aplikovaly § 10 odst. 5 advokátního tarifu právě způsobem, kterého se nyní domáhají stěžovatelé. Trestní soudy také na podporu svého názoru citují nepřiléhavou judikaturu Ústavního soudu. Ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu má být aplikováno jako celek, výklad použitý trestními soudy nemá v advokátním tarifu žádnou oporu. Stěžovatelé též upozorňují, že sporný výklad v podstatě uměle nutí poškozené a jejich zmocněnce k tomu, aby co nejdříve v trestním řízení uplatňovali nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy. Stěžovatelé obsáhle nesouhlasí ani s přiznáním odměny za některé úkony jen v poloviční výši. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud si vyžádal trestní spis. Poté vyzval účastníky a případného vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 7. Krajský soud uvedl, že se nemůže k ústavní stížnosti vyjádřit. Soudce, který ve věci rozhodoval, byl totiž na stáži u Nejvyššího soudu. 8. Vrchní soud se k ústavní stížnosti obsáhle vyjádřil. V první části vyjádření nejprve zpochybnil aktivní legitimaci prvního stěžovatele k podání ústavní stížnosti, neboť se jej napadená rozhodnutí nijak nedotýkají. První stěžovatel je zvlášť zranitelnou obětí trestného činu, měl proto zákonný nárok na poskytnutí bezplatné právní pomoci zmocněncem. Neměl ani právo na stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, stížnost nepodal a v řízení o stížnosti před vrchním soudem nevystupoval. 9. Ve druhé části vyjádření se pak vrchní soud zaměřil na jádro nynější věci. Nejprve obsáhle citoval judikaturu Ústavního soudu k rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů. Z ní jasně plyne, že trestní soudy musí přezkoumat náklady trestního řízení vzniklé přibráním a činností zmocněnce poškozeného co do přiměřenosti a účelnosti. Posuzovat má přitom nejenom účelnost jednotlivých úkonů, ale též přiměřenost sazby za úkon i celkovou výši přiznaných nákladů. To vrchní soud činí opakovaně i v jiných trestních věcech. Podle vrchního soudu je činnost advokáta, působícího v trestním řízení jako zmocněnec poškozeného, zpravidla významně jednodušší, zejména v porovnání s činností advokáta plnícího roli obhájce nebo advokáta zastupujícího poškozeného v samostatně vedeném civilním řízení. Krajský soud postupoval v souladu s judikaturou vrchního soudu, která klade důraz na účelnost úkonů zmocněnců poškozených a přiměřenost nákladů trestního řízení, které v konečném výsledku nese odsouzený. Vrchní soud trvá na svém právním názoru: § 10 odst. 5 advokátního tarifu se musí číst ve spojení s § 43 trestního řádu. Rozdělení úkonů zmocněnce poškozeného podle okamžiku uplatnění nároku má své opodstatnění. Nynější věc je nadto bagatelní, druhým stěžovatelem preferovaný výklad § 10 odst. 5 advokátního tarifu by mu přinesl nejvýše 7 200 Kč. Vrchní soud dále poukazuje na zastaralost advokátního tarifu a probíhající diskuze o jeho změně. Vrchní soud se závěrem ohradil proti snaze směšovat nárok poškozeného na náhradu nákladů trestního řízení (§ 154 odst. 1 trestního řádu) a nárok zmocněnce poškozeného na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 151 odst. 2 a 6 trestního řádu). Připomněl, že úkolem zmocněnce poškozeného je hájit zájmy poškozeného, nikoli maximalizovat odměnu za zastupování. 10. Odsouzený se k ústavní stížnosti nevyjádřil, má se tedy za to, že se vzdal postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu). 11. Druhý stěžovatel následně zaslal repliku k vyjádření vrchního soudu. V ní mimo jiné poukázal na to, že stávající praxe vrchního soudu je nová, trvá teprve od poloviny roku 2022. Vrchní soud nevysvětlil, jaká byla dosavadní praxe a proč se od ní odchýlil. Stěžovatel uznává, že sporný výklad § 10 odst. 5 advokátního tarifu ve výsledku v této věci nezakládá rozdíl v nijak velké částce, ústavní st