IV.ÚS 932/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 932/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) JUDr. Jaroslav Brož, MJur., insolvenční správce dlužníka Vinařství Pfeffer s.r.o., advokát, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, a 2) obchodní společnost Pastra, s.r.o., sídlem Vinohradská 1305/82a, Brno, zastoupená Mgr. Janem Rotreklem, advokátem, sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2022 č. j. KSBR 52 INS 20358/2021-A-25 a opatření předsedy Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2022 č. j. KSBR 52 INS 20358/2021-A-24, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byly doručeny obsahově obdobné ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shora jmenovaní stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich základních práv zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 932/22, I. ÚS 974/22 ze dne 26. 4. 2022 spojil obě ústavní stížnosti ke společnému projednání. 3. Z ústavních stížností a z jejich příloh se podává, že předseda Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným opatřením (dále jen "opatření předsedy krajského soudu") - vydaným podle § 25 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), ve spojení s § 4 vyhlášky č. 311/2007 Sb., jednacího řádu pro insolvenční řízení, ve znění pozdějších předpisů, ve věci insolvenčního dlužníka, fyzické osoby v opatření konkretizované (dále jen "dlužník") - určil insolvenčního správce z obecné části seznamu insolvenčních správců vedené pro řešení úpadku dlužníka oddlužením pro krajský soud, a to obchodní korporaci JUVENTUS insolvenční v. o. s. Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením zjistil úpadek dlužníků a výrokem III. ustanovil JUVENTUS insolvenční v. o. s. insolvenčním správcem (dále jen "usnesení krajského soudu"). 4. Proti usnesení krajského soudu podal odvolání stěžovatel 1), který přihlásil do dlužníkova insolvenčního řízení pohledávku obchodní korporace Vinařství Pfeffer s. r. o. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 31. 3. 2022, č. j. KSBR 52 INS 20358/2021, 3 VSOL 141/2022-A-32 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), usnesení krajského soudu ve výroku III. potvrdil. Stěžovatelka 2), která rovněž přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka svoji pohledávku, odvolání proti usnesení krajského soudu nepodala. II. 5. Stěžovatel 1) v ústavní stížnosti podobně jako před krajským soudem namítá, že dlužník a Vinařství Pfeffer s. r. o. jsou koncernově propojené osoby. Od tohoto názoru se argumentace obsažená v ústavní stížnosti odvíjí. Ve vztahu k usnesení krajského soudu stěžovatel 1) namítá, že s ohledem na uvedené koncernové propojení měl podle rozvrhu práce krajského soudu ve věci insolvence dlužníka rozhodovat jiný senát krajského soudu, než který napadené usnesení vydal. Současně tím byl dán podle stěžovatele 1) důvod, aby byl podle § 25 odst. 4 insolvenčního zákona ve věci ustanoven koncernový insolvenční správce. Proto pokud jde o opatření předsedy krajského soudu, kterým byl určen insolvenční správce, a to nikoliv postupem podle § 25 odst. 4 insolvenčního zákona, stěžovatel 1) namítá, že uvedené opatření není zdůvodněno a odkazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15 (dále jen "nález sp. zn. IV. ÚS 3141/15"). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále podrobněji rozvádí důvody, proč měli být dlužník a Vinařství Pfeffer s. r. o. posuzováni jako koncernově propojené osoby. Závěrem stěžovatelka rovněž navrhuje, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost projednal mimo pořadí a odložil vykonatelnost rozhodnutí obou soudů, a to až do doby vydání nálezu ve věci samé. 6. Ústavní stížnost stěžovatelky 2) je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek v podstatě totožná jako ústavní stížnost stěžovatele 1). III. 7. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas, osobami oprávněnými a stěžovatelka 2) je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Stěžovatel 1) je advokátem, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen. Následně Ústavní soud obrátil svoji pozornost k otázce přípustnosti ústavních stížností. Dospěl k závěru, že jsou přípustné v části týkající se opatření předsedy krajského soudu. Naopak obě ústavní stížnosti jsou nepřípustné podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v části napadající usnesení krajského soudu. 8. Pokud jde o opatření předsedy krajského soudu, Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3141/15 konstatoval, že: "Jde o úkon hybridní povahy, který sice má základ v realizaci administrativních pravomocí předsedy soudu, současně je ovšem nedílnou součástí insolvenčního řízení jako probíhajícího (živého) soudního řízení, na které má opatření bezprostřední a určující vliv a které navíc podléhá striktním zákonným lhůtám počítaným často v řádu dnů či dokonce hodin. Opatření je tak pouhým podpůrným úkonem soudního funkcionáře - ve vztahu ke konkrétnímu insolvenčnímu řízení, jehož smyslem je zajištění podmínek pro výkon nezávislé rozhodovací činnosti zákonného insolvenčního soudce". Ústavní soud následně v citovaném nálezu dospěl k závěru, že proti opatření předsedy soudu nejsou přípustné další opravné prostředky, a lze se proti němu proto v krajních případech bránit přímo ústavní stížností. Od tohoto závěru nemá Ústavní soud důvod se odklonit ani v nynější věci. 9. Odlišná je situace ve vztahu k přezkumu usnesení krajského soudu. Podle § 26 insolvenčního zákona je proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce přípustné odvolání, příp. i dovolání. Pokud stěžovatel 1) nejen že ústavní stížností usnesení vrchního soudu jako odvolacího soudu vůbec nenapadá, ale nepodal proti němu ani dovolání a stěžovatelka 2) proti usnesení krajského soudu nepodala ani odvolání, v intencích § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje a mezi které podle § 72 odst. 3 téhož zákona náleží mj. řádný (odvolání) či mimořádný opravný prostředek (dovolání). O možnosti bránit se proti usnesení krajského soudu odvoláním, stejně jako proti usnesení vrchního soudu dovoláním, byly usneseními těchto soudů rovněž řádně poučeni. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnosti v těchto částech hodnotit jako nepřípustné - podané předčasně. 10. Poukazují-li stěžovatelé na to, že podle § 26 věty druhé insolvenčního zákona lze v odvolání proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce namítat pouze to, že nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý, resp. že v odvolacím (dovolacím) řízení pojmově nelze přezkoumávat podkladové opatření předsedy krajského soudu, Ústavní soud opět odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3141/15. Z něj vyplývá, že byť mají nadřízené soudy pouze omezený přezkumný prostor, nelze akceptovat, že stěžovatelé dané opravné prostředky nepodali, a nevyužili tedy ani zákonem daný rozsah přezkumu. IV. 11. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li těmito orgány porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. 12. Stěžovatel i stěžovatelka ve svých ústavních stížnostech shodně konstatují, že své ústavní stížnosti proti opatření předsedy krajského soudu staví zejména na nálezu sp. zn. IV. ÚS 3141/15, ze kterého podle stěžovatele i stěžovatelky vyplývá, že uvedené opatření je ústavně nekonformní, neboť není odůvodněno. 13. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3141/15 dospěl k závěru, že ačkoliv je opatření předsedy pouhým podpůrným úkonem soudního funkcionáře, je potřeba jej náležitě odůvodnit v případě postupu podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona. Citované ustanovení totiž vymezuje pravomoc předsedy insolvenčního soudu určit v "rotačním systému" insolvenčního správce mimo zákonné pořadí;