IV.ÚS 933/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 933/22 ze dne 3. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Černé, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. ledna 2022 č. j. 83 Co 141/2021-121 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. dubna 2021 č. j. 12 C 81/2020-103, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Zdeňky Mayerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva (svobody) zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč a bezdůvodného obohacení ve výši 12 000 Kč. V žalobě tvrdila, že obě uzavřely (a s realitní kanceláří) smlouvu o podmínkách prodeje a koupě nemovitosti a poskytování služeb, jejímž předmětem byl prodej konkretizovaných nemovitostí ve vlastnictví vedlejší účastnice. K uzavření kupní smlouvy nedošlo. Částku 12 000 Kč žádala jako vrácení části zálohy, kterou složila k úhradě ceny energií spotřebovaných při využívání předmětných nemovitostí (vedlejší účastnice stěžovatelce umožnila bezplatné užívání nemovitostí ještě před nabytím vlastnického práva). Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka v souladu se smlouvou složila zprostředkovateli (realitní kanceláři) tzv. blokační úhradu ve výši 50 000 Kč oproti závazku realitní kanceláře nevyvíjet činnost ke zprostředkování prodeje nemovitostí jinému zájemci. Ze smlouvy dále okresní soud dovodil, že povinnost vedlejší účastnice uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí byla vázána na doručení písemné výzvy stěžovatelkou na adresu uvedenou v záhlaví smlouvy. Protože nebylo prokázáno, že by stěžovatelka takovou výzvu učinila, neboť byla doložena pouze výzva prostřednictvím aplikace Messenger, nepředstavuje neuzavření smlouvy vedlejší účastnicí takové porušení smluvních povinností, které by zakládaly nárok stěžovatelky na smluvní pokutu ve výši blokační úhrady. K nároku na zaplacení částky 12 000 Kč okresní soud uvedl, že mezi účastnicemi byla uzavřena ústní smlouva o výpůjčce, na základě které stěžovatelka v době od 27. 9. 2018 do 7. 2. 2019 bezplatně užívala nemovitosti vedlejší účastnice. Uhradila-li stěžovatelka zálohu celkem 25 000 Kč za spotřebované energie, tj. na obvyklé náklady spojené s užíváním věci (ve smyslu § 2199 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), bylo podle okresního soudu na stěžovatelce, aby v řízení prokázala, že obvyklé náklady byly nižší. Jelikož stěžovatelka nižší náklady neprokázala, byla i v této části žaloba zamítnuta. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil II. výrok o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). I podle krajského soudu se vedlejší účastnice ve smlouvě výslovně zavázala uzavřít na výzvu stěžovatelky zprostředkovávanou smlouvu, tj. kupní smlouvu nebo smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Naproti tomu stěžovatelka se podle ní zavázala vyzvat vedlejší účastnici k uzavření zprostředkovávané smlouvy. Tuto povinnost však stěžovatelka ani podle krajského soudu nesplnila (za její splnění nelze považovat, vyzvala-li vedlejší účastnici k uzavření smlouvy pomocí Facebooku využívajícího služeb aplikace Messenger), když tedy stěžovatelka vedlejší účastnici nezaslala výzvu na adresu pobytu vedlejší účastnice nebo alespoň na její e-mailovou adresu. To, že pro účinnost výzvy k uzavření smlouvy měla být dodržena písemná forma, není přehnaným formalismem, plyne podle krajského soudu z toho, že od doručení výzvy počíná běžet lhůta, jejíž nedodržení má být sankcionováno nikoliv marginální smluvní pokutou. S ohledem na význam výzvy a její dopad do práv a povinností účastníků řízení je třeba podle krajského soudu dbát smlouvou sjednané formy, neboť pouze tehdy mohou mít účastníci řízení o svých právech a povinnostech jistotu. K požadavku na vrácení přeplatku na zálohách za energie krajský soud uvedl, že jde o právo na náhradu nákladů vynaložených půjčitelem na dodávku energií spotřebovaných při užívání vypůjčené věci podle § 2199 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož vypůjčitel nese náklady spojené s užíváním věci ze svého. Zaplatila-li tedy stěžovatelka jako vypůjčitel na takový nárok půjčitele (vedlejší účastnice) zálohu, bylo právem stěžovatelky žádat při vrácení věci vyúčtování zálohy. Nicméně toto právo na vyúčtování může být podle § 2200 občanského zákoníku uplatněno do tří měsíců od vrácení věci, jinak je soud nepřizná, namítne-li druhá strana opožděné uplatnění práva. Vedlejší účastnice přitom úspěšně opožděné uplatnění práva namítla, proto stěžovatelka ani v této části žaloby nemohla být úspěšná. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka tvrdí, že okresní soud i krajský soud rozhodly danou věc na základě rozdílných skutkových a právních důvodů. Dále stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastnice měla k dispozici návrhy všech smluv, které připravovala realitní kancelář, přesto si v průběhu doby vymínila, že připravenou kupní smlouvu nepodepíše, nedostane-li úhradu kupní ceny předem. Okresní soud pak podle stěžovatelky postupoval zcela formalisticky, zamítl-li žalobu pro absenci kvalifikované výzvy k uzavření smlouvy (stěžovatelka přitom vedlejší účastnici vyzvala prostřednictvím aplikace Messenger a k podpisu smlouvy podle stěžovatelky vedlejší účastnici vyzývala i realitní kancelář). Rovněž krajský soud podle stěžovatelky pominul, že důvodem pro odmítnutí podpisu kupní smlouvy nebyla neinformovanost vedlejší účastnice, ale její požadavek na zaplacení kupní ceny ještě před podpisem kupní smlouvy. Okresní soud konečně podle stěžovatelky nerozhodl správně ani o přeplatku na zálohách za energie, když zaměnil lhůtu k uplatnění práva za jakousi speciální promlčecí lhůtu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Žádná pochybení takovéto povahy Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal. 7. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatelčina stručná ústavní stížnost je prosta hlubší věcné - natožpak ústavněprávní - argumentace, když stěžovatelka v ní setrvává v argumentačních liniích, které již uplatnila před obecnými soudy, a tato její argumentace byla oběma soudy řádně vypořádána. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že okresní soud a krajský soud rozhodly posuzovanou věc na základě jiného skutkového a právního hodnocení. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uv