IV.ÚS 936/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 936/23 ze dne 31. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele a) statutárního města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti II. a III. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 22 Cdo 1244/2021-1002 a I., III. a IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2020 č. j. 56 Co 277/2013-927, a o ústavní stížnosti stěžovatelů b) Jegora Zabirževskiho, c) Vitalije Zabirževskiho a d) Galyny Goryačevy, zastoupených JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Rokycanova 809/1c, Olomouc, proti I. a III. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 22 Cdo 1244/2021-1002 a III. a IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2020 č. j. 56 Co 277/2013-927 a návrhu s ní spojeném na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnosti se odmítají. II. Návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel a) domáhá zrušení označených výroků v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a tamtéž uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), a to pro tvrzené porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 1 a 4 Ústavy, dále čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé b), c) a d) se ústavní stížností podle týchž ustanovení domáhají zrušení označených výroků téhož usnesení Nevyššího soudu a téhož rozsudku krajského soudu, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, dále čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "protokol"). Jelikož obě ústavní stížnosti brojí proti shodným rozhodnutím, vydaným v řízeních, jichž byli všichni stěžovatelé účastníky, Ústavní soud usnesením ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 936/23, IV. ÚS 943/23 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení, vedenému pod sp. zn. IV. ÚS 936/23. 2. Z ústavních stížností a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé b), c) a d) se domáhali proti stěžovateli a) u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") náhrady za omezení vlastnického práva, a to stěžovateli b) ve výši 404 218,82 Kč, stěžovateli c) ve výši 408 334,52 Kč a stěžovatelce d) ve výši 508 483,24 Kč. Omezení vlastnického práva mělo být důsledkem změny územního plánu, podle kterého na jejich pozemcích měla být vybudována komunikace coby veřejně prospěšná stavba. Okresní soud nejprve rozsudkem ze dne 14. 3. 2013 č. j. 21 C 342/2012-370 konstatoval, že bylo porušeno základní právo stěžovatelů b) až d) podle čl. 1 protokolu, žalobu na náhradu za omezení vlastnického práva zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po dvojím zrušení navazujících rozsudků krajského soudu (jako soudu odvolacího) rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 22 Cdo 1425/2014-553 a ze dne 30. 8. 2018 č. j. 22 Cdo 1651/2018-796 rozhodl krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že stěžovatel a) je povinen zaplatit stěžovateli b) 127 728 Kč, stěžovateli c) 129 456 Kč a stěžovatelce d) 171 504 Kč, všem se specifikovaným příslušenstvím (výrok I). Ve zbytku zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II). Dále uložil stěžovateli a) nahradit náklady řízení před okresním soudem, a to stěžovateli b) 6 564 Kč, stěžovateli c) 6 277 Kč a stěžovatelce d) 7 040 Kč (výrok III); a náklady odvolacího řízení stěžovateli b) 9 984 Kč, stěžovateli c) 3 525 Kč a stěžovatelce d) 3 664 Kč (výrok IV). Rozhodnou se stala otázka, zda byli stěžovatelé b) až d) v období let 2009 až 2012 omezeni na vlastnickém právu v důsledku územního plánu z roku 1998, změněného v roce 2001, podle kterého měla být na pozemcích vybudována komunikace, ačkoli se tento plán následně v roce 2014 opět změnil. Stěžovatelé b) až d) nabyli pozemky do vlastnictví v roce 2005. Plánovaná výstavba podle druhé změny územního plánu měla vlastnické právo stěžovatelů b) až d) omezovat v podstatně menší míře než podle první změny. 3. Krajský soud částečně zopakoval dokazování a doplnil je především dodatkem znaleckého posudku a výslechem znalce k určení obvyklých cen nemovitostí v letech 2009 až 2012. Vázán právními názory podle zrušujících rozsudků Nejvyššího soudu seznal, že stěžovatelům b) až d) náleží náhrada za celé žalované období od 1. 11. 2009 do 31. 10. 2012, a to ve výši 3 % z obvyklé ceny pozemků v daném období; stěžovatelé navrhovali 5 %. Posouzením několika znaleckých posudků, kupních cen nemovitostí, historických změn územního plánu a dalších okolností dospěl krajský soud k závěru, že obvyklou cenou byly za 1 m2 pozemků částky 1 600 Kč za rok 2009, 1 800 Kč za rok 2010, 2 000 Kč za rok 2011 a 2 400 Kč za rok 2012. Vynásobením těchto částek rozlohou pozemků jednotlivých stěžovatelů b) až d) a koeficientem 0,03 (3 % z obvyklé ceny) dospěl krajský soud k výše uvedeným částkám přiměřených náhrad. 4. O náhradě nákladů prvostupňového řízení (včetně nákladů všech řízení proběhlých před posledním, v pořadí třetím rozhodnutím krajského soudu) rozhodl krajský soud tak, že po započtení stěžovatelům b) až d) již předchozími rozsudky pravomocně přiznaných náhrad, byli celkově úspěšní o 6 % více než stěžovatelka a). Tento rozdíl vztáhl krajský soud i k určení náhrady nákladů za část odvolacího řízení, proběhlou po posledním kasačním rozsudku Nejvyššího soudu. Proto jim přiznal výše uvedenou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v prvním stupni a odvolacího řízení. 5. Dovolání proti poslednímu rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl, a to II. výrokem dovolání stěžovatele a) a I. výrokem dovolání ostatních stěžovatelů, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Dovolání stěžovatele a) odmítl Nejvyšší soud zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady. Stěžovatel a) nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání k otázce, zda je možné, aby neuskutečnění stavebního záměru po dobu 10 let mohlo nepřiměřeně zasahovat do vlastnického práva vlastníka dotčeného pozemku. Dále nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání k otázce, jaká kritéria a jakým způsobem je třeba hodnotit pro závěr, zda skutečně došlo k nepřiměřenému omezení vlastnického práva neprovedením stavebního záměru. Předpoklad přípustnosti stěžovatel a) nevymezil ani u otázky, jakým způsobem a na základě čeho má být výše náhrady stanovena. Stejně tak dovolání stěžovatele a) neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti k námitce, že krajský soud neměl stěžovatelům b) až d) přiznat úroky z prodlení. V těchto částech tak dovolání neobsahovalo povinné zákonné náležitosti, a bylo odmítnuto pro vady. Zbylé stěžovatelem a) předestřené otázky byly buď (na rozdíl od jeho mínění) v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešeny (otázka povahy požadované náhrady), anebo se jimi stěžovatel a) nedomáhal přezkumu správnosti závěru krajského soudu, ale obecného (teoretického) výkladu práva (otázka vymezení a způsobu posouzení kritérií pro závěr, že vlastníkovi náleží náhrada). Nejvyšší soud (s poukazem na svá předchozí rozhodnutí) obecně k námitkám stěžovatele a) dodal, že konkrétní způsob posouzení intenzity zásahu do vlastnického práva a určení výše přiměřené náhrady závisejí v mezích volné (a odůvodněné) úvahy soudu na specifických okolnostech věci. Ke zrušení rozhodnutí krajského soudu by mohl přistoupit u zjevně nepřiměřených úvah, které neshledal. 6. Dovolání stěžovatelů b) až d) nebylo přípustné pro jimi předestřenou otázku, zda náhrada za omezení vlastnických práv v dané věci může být snížena u vlastníků, kteří si k datu nabytí svého majetku do vlastnictví museli být vědomi jeho trvajícího omezení. Tuto otázku vyřešil krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (včetně rozsudku vydaného dříve v této věci). Argumentace judikaturou vztahující se k regulovanému nájemnému je nepřiléhavá, neboť jde o typově zcela odlišnou situaci. V obdobných věcech jako je tato mají soudy prostor k uvážení kritérií a jejich významu pro určení výsledné náhrady, která jsou vždy závislá na individuálních okolnostech. Krajský soud vysvětlil rozhodná kritéria, k nimž přihlédl, přičemž v zásadě jediným v jejich neprospěch byla okolnost, že nabyli pozem