IV.ÚS 937/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 937/20 ze dne 23. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Vokurky, zastoupeného Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou, sídlem Lipová 595, Hostivice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2020 č. j. 25 Cdo 3880/2019-480, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019 č. j. 55 Co 49/2019-426 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. října 2018 č. j. 34 C 33/2010-373, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 34 C 33/2010, se podává, že rozsudkem ze dne 4. 10. 2018 č. j. 34 C 33/2010-373 obvodní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal, aby vedlejší účastnici jako žalované byla uložena povinnost uvést v rozsudku blíže specifikovanou část pozemků stěžovatele do stavu průměrné kvality lesních pozemků (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Takto obvodní soud rozhodl poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 8. 2017 č. j. 55 Co 41/2017-292. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2019 č. j. 55 Co 49/2019-426 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 4. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že požadavek stěžovatele na odstranění navážky z jeho pozemků je nárokem na náhradu škody, nikoli nárokem na ochranu vlastnického práva, a podléhá tak promlčení. Stěžovatel se přitom o navezení odpadu na své pozemky dozvěděl již v roce 2004, v němž k navážce došlo. Vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení tak byla uplatněna důvodně, neboť dvouletá subjektivní i tříletá objektivní promlčecí doba podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), uplynula ještě před podáním žaloby dne 5. 2. 2010. V daném případně přitom nejsou dány ani žádné mimořádné okolnosti, na základě kterých by se námitka promlčení jevila v rozporu s dobrými mravy. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Stěžovatel v dovolání namítal, že rozhodnutí městského soudu spočívá na právních otázkách Nejvyšším soudem doposud neřešených, případně řešených rozdílně (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka nepřezkoumatelnosti zhodnocení okolnosti, že škoda vznikala v letech 2004 až 2008, není námitkou nesprávného výkladu hmotného či procesního práva podle § 237 o. s. ř., ale výtkou tvrzené procesní vady, k níž soud přihlíží až v případě, že dovolání shledá přípustným. Požadavkům přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nevyhovuje ani to, zda se žalovaný nárok promlčel před podáním žaloby, ačkoliv vedlejší účastnice v roce 2006 započala s odstraňováním škody na sousedních pozemcích a u pozemků stěžovatele se zastavila a škodu na nich neodstranila. Rovněž tak zodpovězení otázky, zda počínání vedlejší účastnice bylo úmyslné, což by znamenalo uplatnění desetileté objektivní promlčecí lhůty, postrádá význam pro rozhodnutí v předmětné věci. Nejvyšší soud dodal, že přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani výtka ohledně nesprávného posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Námitka rozporu s dobrými mravy podle Nejvyššího soudu zpravidla nemůže naplnit podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř., až na výjimečné případy, zejména pokud by soud posoudil takovou námitku ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou. Taková situace v posuzované věci nenastala. 6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2020 č. j. 25 Cdo 3880/2019-480 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy odmítly poskytnout ochranu jeho vlastnickému právu, když dovodily promlčení jeho práva domáhat se vyklizení jeho pozemků od skládky, kterou tam zanechala vedlejší účastnice. Současně soudy zatížily řízení zásadní procesní vadou, když se vůbec nezabývaly tvrzením stěžovatele, že k navážení skládky na jeho pozemky docházelo ještě v roce 2008, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu. 8. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy poukazoval na rozpor námitky promlčení uplatněné vedlejší účastnicí s dobrými mravy, avšak soudy při posuzování tohoto rozporu dostatečně nezohlednily kontext a poměry obou účastníků, na které stěžovatel poukazoval, a které označil za výjimečné. Soudy podle stěžovatele měly "mravnost" námitky promlčení posuzovat, zohlednit skutkový stav, kdy vedlejší účastnice, obchodní společnost a profesionál, dlouhodobě porušovala vlastnické právo stěžovatele tím, že v rozporu s předpisy na ochranu vod a životního prostředí, jakož i s předpisy občanskoprávními, po řadu let navážela na své pozemky a na pozemky stěžovatele skládku zeminy, sutě a stavebního odpadu. Soudy nezohlednily skutečnost, že vzhledem k povaze vedlejší účastnice jsou nároky na "mravnost" jejího chování vyšší, než je tomu u stěžovatele, "obyčejného" podnikatele, který je slabší stranou. Uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí vůči stěžovateli je tak zjevně zneužitím práva. 9. Stěžovatel uvádí, že sporným dále zůstává, zda se jeho právo domáhat se ochrany svého vlastnického práva skutečně promlčelo za situace, kdy k jednání vedlejší účastnice docházelo v horizontu řady let, od roku 2004 až do roku 2008. Tuto skutečnost soudy vůbec nezohlednily, a to přesto, že tvrzení o pokračování navážení sutin až do roku 2008 stěžovatel opakovaně u soudů uváděl a tato skutečnost vyplývala i z provedeného dokazování. Opomněly-li soudy, přestože to stěžovatel tvrdil a prokazoval, zabývat se skutečností, že k navážení sutin, tedy zásahům do jeho vlastnického práva, docházelo ještě v roce 2008, zatížily řízení vadou takového významu, která se promítla jako zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Stěžovatel se domnívá, že soudy nesprávně posoudily zásah do jeho vlastnického práva jako zásah jednorázový, a nikoliv jako zásah trvající, ačkoliv je zřejmé, že tento zásah do jeho vlastnického práva i nadále trvá, a to po celou dobu, po kterou je skládka umístěna na jeho pozemcích. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 12. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. 13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podúst