IV.ÚS 938/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 938/19 ze dne 8. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2018 č. j. 21 Cdo 4263/2018-441, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 9 Co 79/2016-387 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 2015 č. j. 34 C 26/2008-315, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1. Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, 2. Základní školy, Praha 9 - Černý Most, Gen. Janouška 1006, příspěvková organizace, sídlem gen. Janouška 1006/21, Praha 14 - Černý Most, 3. obchodní korporace Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, a 4. obchodní korporace Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též došlo podle stěžovatele k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") se podává, že žalobou, doručenou okresnímu soudu dne 23. 1. 2008, se stěžovatel po 1. vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 6 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 1. 2008 z titulu náhrad škody na zdraví, konkrétně částky 900 000 Kč jako spravedlivé odškodnění bolesti a částky 5 400 000 Kč jako spravedlivé odškodnění ztížení společenského uplatnění. Stěžovatel v žalobě uvedl, že jako účastník školy v přírodě provozované příspěvkovou organizací Škola v přírodě F. utrpěl dne 10. 4. 2002 úraz spočívající ve zranění hlavy, který měl trvalé následky. Uvedl, že dne 10. 4. 2002 se na pokoji dětí konala diskotéka, při níž, tehdy nezletilý, Jiří S. (jedná se o pseudonym) zakopl o ležící bačkoru a v pádu strhnul s sebou i stěžovatele, který se při pádu udeřil hlavou o podlahu. Po úderu zůstal v bezvědomí a probral se až poté, co jej spolužáci polili vodou. Následující den byl stěžovatel hospitalizován v Nemocnici Český Krumlov, z níž byl propuštěn dne 13. 4. 2002 s diagnostickým závěrem otřes mozku, zhmoždění hlavy a blokáda C (krční) páteře. Stěžovatel v žalobě dále zdůraznil, že až do předmětného úrazu neměl žádné zdravotní potíže, ve škole prospíval s vyznamenáním, dobře zvládal počítačové hry, sportoval. Od úrazu trpěl bolestmi hlavy, někdy křečovitého charakteru, provázenými občas změnou barvy obličeje, točením hlavy, zvracením, poruchami spánku, paměti a koncentrace, rozostřeným viděním, světloplachostí, někdy horší citlivostí končetin provázených jejich slabostí a nešikovností. Začal mít značné problémy s učením, opakovaně byl nucen změnit školu, objevily se u něj i sebevražedné tendence. Od roku 2006 již stěžovatel nepozoruje žádné zlepšení svého zdravotního stavu a zdravotní obtíže přetrvávají. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I), rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit 1. vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 130 973 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice na účet okresního soudu náklady řízení ve výši 5 920 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III). 4. Okresní soud uvedl, že ze znaleckého posudku zpracovaného Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, sídlem Ruská 85, Praha 10 - Vinohrady, vyplývá, že z dostupné dokumentace se nepodává příčinná souvislost mezi posuzovaným úrazem a rozvojem současných psychosomatických obtíží. Zvolený léčebný postup u stěžovatele byl v souladu s poznatky Evidence Based Medicine a následná vyšetření vyloučila organické poškození mozku. Znalec uvedl, že k ustálení zdravotního stavu stěžovatele došlo nejpozději v průběhu června 2002. Jako běžnou dobu léčení uvedl maximálně šest měsíců. Jedná-li se o aktuální zdravotní stav, uvedl, že jde o neurastenii a nespecifikovanou poruchu osobnosti, což jsou diagnózy, které nesouvisí s posuzovaným úrazem. 5. Okresní soud shledal, že podle § 261 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění rozhodném pro posuzovanou věc (dále jen "zákoník práce"), se nárok promlčí, jestliže nebyl u soudu uplatněn v zákonem stanovené lhůtě. Zákonná promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhrady škody byla podle § 263 odst. 2 zákoníku práce dva roky a započala běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že škoda vznikla a o tom, kdo za ni odpovídá. Stěžovateli se stal úraz dne 10. 4. 2002. Stěžovatel uplatnil nárok na pojistné plnění v roce 2003, kdy se obrátil na 2. vedlejší účastnici se žádostí o informace pro účely pojistného plnění a 17. 3. 2003 se obrátil na 1. vedlejšího účastníka. Nejpozději pak v září 2005 měl stěžovatel údaje o svých obtížích, když je uplatnil u pojišťovny (z hodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění ze dne 29. 9. 2005, které předložila 3. vedlejší účastnice, vyplývá, že stěžovatel uvedl zdravotní komplikace stejné jako v žalobě a požadoval jejich odškodnění). S ohledem na závěry znaleckého posudku, bylo stěžovatelovo léčení ukončeno nejpozději v listopadu 2002. Od této doby již měl stěžovatel povědomost o rozhodných skutečnostech pro uplatnění svého nároku na náhradu škody. Dvouletá promlčecí doba tedy uplynula v březnu 2005, nejpozději pak v říjnu 2007. Jestliže stěžovatel podal žalobu v lednu 2008, stalo se tak již po uplynutí promlčecí doby. Žalobou uplatněný nárok nebyl z kategorie nároků, které podle zákoníku práce mají povahu nepromlčitelných (§ 187, 194, 195 a 199 zákoníku práce). V případě, že byl nárok promlčen a účastník vznesl námitku jeho promlčení, nebylo lze takovýto nárok soudním rozhodnutím přiznat. Proto okresní soud žalobu zamítl. 6. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, kromě výroku o náhradě nákladů řízení, který změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit 1. vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 75 560 Kč (výrok I); dále byl povinen nahradit 1. vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 81 796 Kč (výrok II), 2. vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 856 Kč (výrok III) a 3. vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 711 Kč (výrok IV); určil, že stěžovatel a 4. vedlejší účastnice nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V) a okresnímu soudu uložil, aby rozhodl o náhradě nákladů řízení před okresním soudem mezi stěžovatelem, 2., 3. a 4. vedlejšími účastníky (výrok VI). Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. 7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit 1. vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč, jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud uvedl, že v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud též zdůraznil, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3435/2008, podle kterého lze odškodnit pouze újmu, která vznikla následkem pracovního úrazu; k otázce běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2877/2004 a v něm vyjádřený názor, že o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený ve smyslu § 263 odst. 3 zákoníku práce zpravidla doví v době, kdy se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a