IV.ÚS 939/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 939/11 ze dne 7. 12. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Vavroch a partneři, České Budějovice, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Třeboni ze dne 13. března 2009, č.j. 10709/09/088970301490; č.j. 10714/09/088970301490 a č.j. 10716/09/088970301490, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2010, č.j. 876/10-1100, a proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2010, č.j. 10 Af 36/2010-34, a Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2011, č.j. 2 Afs 70/2010-74, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo, aby státní moc byla uplatňována jen v zákonných mezích a zákonným způsobem, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ukládání toliko zákonných povinností v zákonných mezích zákonným způsobem a při šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod, zakotvených v čl. 4 Listiny, práva na ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny, a práva domáhat se svých práv stanoveným postupem u soudu, či jiného orgánu jehož rozhodnutí soud přezkoumá, a na náhradu škody způsobené nesprávným postupem, zakotvené v čl. 36 Listiny, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, práva na ochranu základních práv soudní mocí, zakotveného v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky. Po provedené daňové kontrole vydal Finanční úřad v Třeboni dne 13. března 2009 dodatečné platební výměry, jimiž stěžovateli nově stanovil za rok 2005 (č.j. 10709/09/088970301490) základ daně z příjmu ve výši 116.927,- Kč a z toho mu vyměřil daň 23.465,- Kč; za rok 2006 (č.j. 10714/09/088970301490) stanovil základ daně z příjmu ve výši 603.087,- Kč a z toho vyměřil daň 180.065,- Kč, a současně mu vyměřil penále ve výši 36.013,- Kč; a za rok 2007 (č.j. 10716/09/088970301490) stanovil základ daně z příjmu ve výši 609.919,- Kč a z toho vyměřil daň 183.320,- Kč, a současně mu vyměřil penále ve výši 36.664,- Kč. Odvolání proti uvedeným platebním výměrům Finanční ředitelství v Českých Budějovicích citovaným rozhodnutím zamítlo. Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl shora označeným rozsudkem následnou správní žalobu stěžovatele. Poté Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost. V postupu správních soudů spatřuje stěžovatel nezákonnost, která spočívá v nesprávném posouzení právní otázky zákonnosti postupu správce daně při zahájení daňové kontroly, uplynutí lhůty pro vyměření daně, neprovedení navrhovaných důkazů a stanovení daně na základě pomůcek; a rovněž namítá vady spočívající v porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem způsobem, který byl způsobilý ovlivnit zákonnost. Soudy měly pro tyto vady rozhodnutí zrušit. V kasační stížnosti stěžovatel odkazoval na judikát Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07. Uvedl k tomu, že judikaturu jsou, v odůvodněných případech, oprávněny eventuálně i nerespektovat soudy, nikoliv však správní orgány, což se stalo právě v jeho případě. Nejvyšší správní soud se s touto argumentací vypořádal konstatováním, že soudy nemusí automaticky převzít právní názor v judikátu Ústavního soudu, existují-li odlišnosti od něj a dále uvedl, že i správní orgány mají povinnost reflektovat a respektovat veškerou judikaturu, přičemž se musí vypořádat i s její nejednotností. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že daňová kontrola byla zahájena dne 17. června 2008; dne 18. prosince 2008 byl zveřejněn nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, a dodatečné platební výměry byly vydány dne 13. března 2009. V té době přitom neexistoval žádný rozsudek Nejvyššího správního soudu reagující na judikát Ústavního soudu. Správce daně tedy byl, podle přesvědčení stěžovatele, povinen zastavit daňovou kontrolu a řízení zastavit. Žalované finanční ředitelství pak bylo z úřední povinnosti povinno zkoumat dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek a v důsledku toho zrušit dodatečné platební výměry. To se však nestalo a řízení pokračovalo. V důsledku toho následně Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem porušil ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s., podle kterého vychází soud ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu, když nerespektoval citovaný judikát Ústavního soudu. Stěžovatel k dané věci odkázal na další judikát Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 378/10, jakož i na judikaturu Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 56/2010-65 a č.j. 1 Afs 75/2009-105, týkající se závaznosti existující judikatury. Současně konstatoval, že reakce Ministerstva financí České republiky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 nesvědčila o požadavku na postup judikovaným způsobem. S ohledem na všechny uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí. K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřila za účastníka řízení Nejvyšší správní soud předsedkyně senátu 2 Afs. Ta uvedla, že v projednávané věci řešil Nejvyšší správní soud celou řadu námitek, přičemž stěžejní byla námitka týkající se podmínek zahájení daňové kontroly. Nejvyšší správní soud při rozhodování navázal na judikaturu, která k zahájení nezaujala natolik radikální postoj jako citovaný nález Ústavního soudu. Při svém rozhodování aplikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Apd 2/2009-52 (č. 2000/2010 Sb.), napadený ústavní stížností, která byla usnesením sp. zn. I. ÚS 378/10 odmítnuta, přičemž uvedený výklad Nejvyššího správního soudu akceptoval Ústavní soud i v dalších rozhodnutích, např. sp. zn. I. ÚS 3372/10 či sp. zn. I. ÚS 1188/11. V projednávaném případě pak senát Nejvyššího správního soudu hodnotil, zda zahájení kontroly vykazovalo znaky svévole, což neshledal. Daňová kontrola nebyla zahájena ani pouze formálně, ani na konci zákonné lhůty, pokračovala řádně a přiměřeným způsobem a ze spisu není patrno nic o případné šikaně. Za takové situace byla kontrola uznána jako přerušující běh prekluzivní lhůty ve smyslu § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). K námitce odchýlení se od nálezu Ústavního soudu již správním orgánem Nejvyšší správní soud uvedl, že soud sice posuzuje právní a skutkový stav v době vydání zkoumaného správního rozhodnutí, musí ovšem respektovat, pokud před vydáním soudního rozhodnutí dojde k zásadnímu judikatornímu zvratu. Podle stěžovatelem naznačeného postupu by tak došlo k absurdnímu postupu, kdyby soud měl zrušit správní rozhodnutí pro nerespektování nálezu přesto, že v době soudního přezkumu existuje významný střet judikatury odklánějící se od označeného nálezu. Závěrem předsedkyně senátu uvedla, že stěžovatel opakuje námitky, jimiž se Nejvyšší správní soud zabýval a s nimiž se vypořádal. Proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul. Za Krajský soud v Českých Budějovicích se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 10 Af, která uvedla, že námitky stěžovatele v ústavní stížnosti, nebyly předmětem jeho správní žaloby. Ústavní stížnost je polemikou s právním názorem daným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Odkaz na judikát Ústavního soudu nebyl ani v odvolání proti rozhodnutí správce daně, a proto se jím nemohl krajský soud zabývat. Nelze přitom odhlédnout od toho, že krajský soud se vyjádřil k zahájení daňové kontroly, kterou shledal v souladu s ustanovením § 16 zákona o správě daní a poplatků. Pokud stěžovatel tvrdil, že daňová kontrola byla zahájena nezákonně, mohl se proti tomu bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, případně mohl tuto námitku uplatnit v průběhu daňové kontroly. Nic takového však stěžovatel neučinil, z čehož lze dovodit, že ani nic takového v průběhu daňové kontroly nespatřoval. S ohledem na reakce stěžovatele a neuplatnění námitky ve správním řízení ani před soudy, lze předpokládat, že uvedená námitka byla uplatněna účelově. Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který vysvětlil povahu daňové kontroly i okolnosti odchýlení se od nálezu Ústavního soudu. Předsedkyně senátu 10 Af je za dané situace přesvědčena, že nedošlo k zásahu do zaručených práv stěžovatele a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Citovaná