IV.ÚS 94/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 94/11 ze dne 8. 8. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Šárkou Procházkovou, advokátkou, AK Štěpánská 39, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 č. j. 3 Tdo 866/2010-1816 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2009 č. j. 11 To 44/2009-1672 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009 č. j. 63 T 2/2009-1598, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem tak, jak je garantováno článkem 8 odst. 2 Listiny. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 63 T 2/2009 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 16. 4. 2009 č. j. 63 T 2/2009-1598 shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, jenž spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2009 č. j. 11 To 44/2009-1672 rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, který spáchal tím, že - zkráceně řečeno - společně s ostatními odsouzenými po předchozí domluvě a vzájemném rozdělení úkolů zorganizoval, vyrobil a zajistil vývoz zásilky obsahující pervitin do Velké Británie za účelem prodeje dalším zájemcům, a dále tím, že vyrobil další pervitin, který byl posléze zajištěn v místě jeho posledního bydliště. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí věcí spojených s výrobou pervitinu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 9. 2010 č. j. 3 Tdo 866/2010-1816 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel soudům vytýká, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování uceleným záznamem ze sledování garáže, v níž k výrobě pervitinu došlo; tento záznam by prokázal, že se v garáži nezdržoval a výroby drogy se neúčastnil. Tatáž výtka se týká neprovedení důkazu uceleným přepisem telefonních odposlechů a SMS zpráv, protože část, která byla soudem provedena v rámci dokazování, byla vytržena z kontextu a pasáže prokazující stěžovatelovu nevinu chybí. Nepřesnosti se soud dopustil tvrzením, že stěžovatel strávil s odběratelem drogy čtyři hodiny v garáži, a to proto, že se jednalo o jinou garáž než tu, v níž byla droga vyráběna. Stěžovatel namítá, že se soud nezabýval daktyloskopickou expertizou, z níž vyplynulo, že v garáži nebyly zaznamenány stopy stěžovatele, a že soud nehodnotil výpověď svědkyně F., dle které stěžovatel před svým zadržením spal doma a tedy se v garáži nezdržoval. Porušení svého práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že jeho obhájce nebyl vyrozuměn o konání výslechu spoluobžalovaného L. dne 4. 9. 2008 ve vazební věznici. Dále stěžovatel shledává průtahy v řízení, jelikož rozsudek odvolacího soudu mu byl po urgencích doručen až čtyři měsíce poté, co byl zaslán odvolacím soudem soudu prvního stupně k rozeslání. Rovněž má za to, že soudy pochybily při ukládání trestu propadnutí věcí, protože některé z těchto věcí nepatří stěžovateli, ale spoluodsouzenému L. Konečně je stěžovatel názoru, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno dle odst. 4 písm. c) ustanovení § 187 trestního zákona, poněvadž mezinárodní prvek nesehrál zvlášť významnou roli, znak organizovanosti byl naplněn toliko po stránce formální, nikoli materiální, stěžovatel jakožto "vařič" drogy nepatřil mezi hlavní články organizované skupiny a nejednalo se o značně velké množství drogy, nýbrž o jednorázovou akci provedenou amatérským způsobem. Uložený trest proto pokládá za nepřiměřený. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhla odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť s drtivou většinou stěžovatelových námitek se již vypořádaly soudy všech stupňů a přes jejich neustálé opakování odsouzeným má i nadále za to, že jeho vina byla provedeným dokazováním prokázána beze všech pochybností. Stěžovatel svého práva reagovat replikou na zaslané vyjádření Městského soudu v Praze nevyužil. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně. K námitce neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů se patří uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález II. ÚS 262/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález III. ÚS 569/03, Sb.n.u., sv. 33, s. 339). Obecné soudy zamítnutí stěžovatelova návrhu na dokazování opřely o poslední uvedený důvod (srov. str. 20 rozsudku městského soudu a str. 21 rozsudku vrchního soudu) s tím, že ani neúplnost záznamů nezpochybňuje objektivně zjištěný skutkový stav. Vrchní soud také vysvětlil, proč nezajištění stěžovatelových daktyloskopických stop v garáži nevyvolalo pochybnosti o přijatých skutkových závěrech. Ani výpověď svědkyně F. nevylučuje stěžovatelovu účast na páchané trestné činnosti. Soudy se jednotlivými důkazy zabývaly a náležitě ozřejmily, které z nich považují za věrohodné. Z hlediska ústavní konformity nemá Ústavní soud výhrad k hodnocení provedených důkazů ani ke skutkovým závěrům z nich vyvozeným; na základě takto provedeného dokazování mohly soudy učinit spolehlivý závěr o stěžovatelem spáchaném skutku. Pokud jde o námitku "utajeného" výslechu spoluodsouzeného L., je třeba přitakat vrchnímu soudu, že obsahem tohoto výslechu bylo zjištění vlastnictví jízdního kola a CD Changeru, tedy záležitost nemající vliv na závěr o vině stěžovatele, právní kvalifikaci jeho jednání či na výši uloženého trestu, které stěžovatel zpochybňuje. Skutečnost, že obecný soud uložil trest propadnutí věcí, které dle tvrzení stěžovatele nejsou v jeho vlastnictví, by i v případě správnosti tohoto tvrzení neměla žádný negativní dopad do stěžovatelova vlastnického či jakéhokoli jiného ústavně zaručeného práva. Ústavní stížností (s poukazem na právo na spr