IV.ÚS 94/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 94/16 ze dne 31. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. N., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2015 č. j. 3 Tdo 1295/2015-22, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. května 2015 č. j. 68 To 107/2015-220 a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 4. března 2015 č. j. 5 T 121/2014-195, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal kasace shora označených rozhodnutí trestních soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž mělo podle jeho názoru dojít k porušení zásady in dubio pro reo dle článku 39 Listiny a k porušení principu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny. II. Stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 4. března 2015 č. j. 5 T 121/2014-195 uznán vinným ze spáchání dvojnásobného přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Za uvedený přečin byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen a obviněnému byla stanovena zkušební doba v trvání jednoho roku. Uvedeného přečinu se měl obviněný dopustit stručně řečeno tím, že: 1) v době od 9. června 2013 do 16. června 2013 odcizil nejméně 1 ks v rozsudku specifikované fotopasti, která byla za účelem výzkumu migrace zvířat umístěna na konstrukci dálničního mostu č. 208 v katastru obce Podhoří, okres Přerov, nad potokem zvaným Žabník; obviněný fotopast vyjmul z plechové schránky po předchozím odstřižení visacího zámku a následně po odšroubování plechové schránky odcizil i tuto schránku, čímž způsobil poškozenému Vlastimilu Bogdanovi (dále jen "poškozený") škodu v celkové výši 3 700 Kč; 2) dne 1. října 2013 odcizil 1 ks v rozsudku specifikované fotopasti, která byla za účelem výzkumu migrace zvířat umístěna na konstrukci dálničního mostu č. 208 v katastru obce Podhoří, okres Přerov, nad potokem zvaným Žabník; obviněný fotopast vyjmul z plechové schránky po předchozím odstřižení visacího zámku, čímž způsobil jmenovanému poškozenému škodu v celkové výši 3 380 Kč. Proti rozsudku prvostupňového soudu podal obviněný odvolání, v němž mimo jiné namítal, že se uvedeného jednání dopustil ve skutkovém omylu ve smyslu § 18 odst. 1 trestního zákoníku, neboť si dvě inkriminované fotopasti spletl s fotopastmi ve vlastnictví společnosti NaturaServis, s. r. o. Poté, co zjistil, že tyto fotopasti nejsou ve vlastnictví jmenované společnosti, předal je svému zaměstnanci, aby se pokusil zjistit, kdo konkrétně je jejich vlastníkem. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 19. května 2015 č. j. 68 To 107/2015-220 odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. Konstatoval, že tvrzení obviněného stran jeho údajného omylu není podporováno žádným z provedených důkazů, a potvrdil tak závěry přijaté soudem nalézacím. O dovolání, v němž stěžovatel namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými závěry, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. října 2015 č. j. 3 Tdo 1295/2015-22 tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. III. V řízení před Ústavním soudem stěžovatel namítá, že se soudy nevyrovnaly s jeho obhajobou, nedostatečně zjistily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Poukazuje na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými závěry, na jejichž základě soudy provedly vadnou právní kvalifikaci. Z provedeného dokazování podle stěžovatele v žádném případě nevyplývá, že by předmětné fotopasti odnesl s úmyslem si je přisvojit, ani že by čin spáchal vloupáním ve smyslu § 121 trestního zákoníku. Stěžovatel nikdy nepopíral, že předmětné fotopasti skutečně odstranil, avšak vždy konstantně tvrdil, že se snažil zjistit, komu náleží. Žádné z důkazů nenasvědčují tomu, že by si stěžovatel chtěl předmětné fotopasti trvale ponechat, nechtěl je přitom ani přechodně užívat, či s nimi jinak disponovat. Jak stěžovatel zdůrazňuje, soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že lze jen těžko prokázat, že se stěžovatel vydal sbírat fotopasti s úmyslem někomu dalšímu další kusy ukrást, přičemž měl konstatovat, že stěžovatel tyto fotopasti přinesl domů a teprve poté zjistil, že tyto nejsou jeho a předal je svému podřízenému. Podle stěžovatele tedy nalézací soud jednoznačně vyloučil, že by stěžovatel měl v úmyslu fotopasti odcizit. Existenci zavinění v projednávaném případě pak dostatečně neobjasnil ani odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel naopak poukazuje na výpověď svědka Tronečka, který uvedl, že stěžovatel fotopasti neumisťoval, nevěděl, jak vypadají a kde přesně se nacházejí, rovněž potvrdil, že fotopasti si jsou vzájemně vizuálně podobné. Trestní soudy podle stěžovatele nesprávně právně posoudily skutková zjištění, pokud jde o znak "přisvojení" a "odcizení" fotopastí a dále také znak "vloupání". IV. Poté, co Ústavní soud shledal, že návrh splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, zaslal v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost účastníkům řízení k jejich vyjádření. Obstaral si rovněž předmětný trestní spis vedený Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 5 T 121/2014. Nejvyšší soud vyjádřením ze dne 7. března 2016 Ústavnímu soudu sdělil, že odkazuje na obsah svého rozhodnutí, které je ústavní stížností napadeno. V něm vysvětlil, z jakých důvodů neodpovídají skutkové námitky stěžovatele uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a konstatoval, že ve věci neshledal extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve vyjádření ze dne 10. února 2016 uvedl, že je podle něj ústavní stížnost nedůvodná. Ze strany stěžovatele jde o polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně, s níž krajský soud vyjádřil nesouhlas a odkázal na odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Okresní soud v Přerově se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Jelikož vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty a odkazovala pouze na odůvodnění napadených rozhodnutí, jejichž obsah je stěžovateli dobře znám, nepovažoval Ústavní soud za nutné, zasílat je stěžovateli k eventuální replice. V. Ústavní stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a splňuje také ostatní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud však dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech [ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv v tom, že trestní soudy podle jeho názoru učinily nesprávná skutková zjištění a na jejich základě přijaly vadné právní závěry. V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje obhajobu, s níž se již vypořádaly trestní soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, a Ústavní soud tak staví do pozice další instance v rámci soustavy obecného soudnictví, která mu však, jak bylo výše uvedeno, nenáleží. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil podmínky kladené na důkazní postup obecných soudů v trestním řízení z hlediska naplnění postulátů spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Jejich povinností je hodnotit shromážděné dů