IV.ÚS 94/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 94/24 ze dne 20. 3. 2024 N 55/123 SbNU 128 Povinnost soudu vypořádat se s námitkami obžalovaného v řízení o propuštění z vazby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2023 č. j. 7 To 92/2023-5193 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2023 č. j. 46 T 7/2023-5146, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2023 č. j. 7 To 92/2023-5193 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2023 č. j. 7 To 92/2023-5193 se zrušuje. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud v tomto nálezu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, ve kterém se tento soud řádně nevypořádal s námitkami obžalovaného ve stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby. Vrchní soud se přitom dopustil stejného pochybení, kvůli kterému jeho dřívější rozhodnutí v téže věci Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2442/23. 2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že tato rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a dalších listin, které si Ústavní soud vyžádal, plyne, že stěžovatel je na podkladě obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a pro zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 7. 2022 sp. zn. 43 Nt 58/2022 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. 4. Stěžovatel požádal opakovaně o propuštění z vazby na svobodu. Napadená rozhodnutí se týkají jeho žádosti ze září 2023. Napadeným usnesením Městský soud v Praze zamítl žádost stěžovatele. Podle městského soudu nadále trvají vazební důvody podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Městský soud dále nepřijal záruku za další chování stěžovatele nabídnuté manželkou stěžovatele a sdružením X, nepřijal písemný slib stěžovatele, zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a zamítl návrh na nahrazení vazby uložením předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do ciziny a odevzdání cestovního pasu. Městský soud konečně nepřijal ani peněžitou záruku jeden milión korun učiněnou stěžovatelem. 5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily informace obsažené ve spisu, případně je zamlčely, nebo se jimi nezabývaly. Vrchnímu soudu jako soudu stížnostnímu vytýká, že se nezabýval jeho rozsáhlou argumentací ve vztahu k peněžité záruce a kombinaci záruk jako adekvátního náhradního prostředku vazby. Tvrdí, že obecné soudy odůvodnily pokračování útěkové vazby pouze hrozbou výše trestu a blíže nespecifikovanými kontakty v zahraničí, což jsou stejné argumenty, které v červenci 2022 představovaly důvod pro vzetí do vazby. Důvodnost pokračování tzv. předstižné vazby soudy opřely o nereálnou konstrukci pokračování v téže trestné činnosti, ke které by bylo třeba vstupní investice převyšující dvanáct milionů korun, což je mimo ekonomické možnosti stěžovatele. 7. Stěžovatel poukazuje na obecné principy pro posuzování potřeby dalšího trvání vazby, které vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, zejména pak na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Za stěžejní pochybení obecných soudů považuje vypořádání a vyhodnocení nabízených záruk, zejména záruky peněžité ve spojení s četnějším dohledem probačního úředníka a odevzdáním cestovního dokladu. Městský soud podle něj presumoval jeho vinu a předpokládal, že měl mít z údajné trestné činnosti značný finanční prospěch. Tento předpoklad považuje za pouhou spekulaci, která nemá oporu v dosavadním dokazování. 8. V souvislosti s argumentací městského soudu, že zajištěná peněžní hotovost svědčí o jeho zapojení do trestné činnosti, stěžovatel tvrdí, že se soud neseznámil dostatečně se spisem. Z něj má totiž vyplývat, že podstatná část těchto prostředků již byla vrácena jeho manželce a otci, přičemž dva svědci potvrdili, že hotovost pocházela od nich. Z toho dovozuje, že vazební soud vycházel z nepravdivých informací a z chybného závěru o jeho mimořádné majetnosti. 9. V návaznosti na důvody, kvůli kterým městský soud odmítl nahrazení tzv. předstižné vazby (nebezpečí pokračování v trestné činnosti), stěžovatel uvádí, že není jasné, jak by mohl pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. K tomu zjevně nemá technické ani ekonomické možnosti. K nelegální výrobě tabákových výrobků, ze které je stěžovatel obviněn, je potřeba zařízení v hodnotě přes dvanáct miliónů korun. Toto zařízení bylo orgány činnými v trestním řízení zajištěno. 10. Vrchní soud podle stěžovatele rezignoval na odůvodnění usnesení. Nezohlednil, že proti usnesení městského soudu podal stěžovatel rozsáhlou argumentaci v písemném doplnění stížnosti. Vrchní soud nijak nevysvětlil, proč se ztotožnil se závěry městského soudu a proč jsou stěžovatelovy námitky nedůvodné. 11. Stěžovatel konečně upozorňuje, že v této vazební věci již Ústavní soud jednou rozhodoval. Nálezem ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2442/23 Ústavní soud zrušil předchozí usnesení vrchního soudu, kterým vrchní soud zamítl stížnost proti jinému usnesení městského soudu o nepropuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Ústavní soud to odůvodnil tím, že vrchní soud ignoroval obsah stížnosti. Přesto však vrchní soud tento neústavní postup zopakoval i v řízení o této žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem podle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud si vyžádal části spisu vedeného u městského soudu pod sp. zn. 46 T 7/2023 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 14. Vrchní soud ani městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřily. 15. Ani Vrchní státní zastupitelství v Praze, ani Městské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila. V souladu s poučením, kterého se jim dostalo, lze mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka oba orgány vzdaly (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu). 16 Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). V. Věcné posouzení ústavní stížnosti 17. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každé jednotlivé věci se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud je však povinen posoudit, zda v řízení nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. 18. V této vazební věci již Ústavní soud jednou rozhodl. Nálezem ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2442/23 zrušil usnesení vrchního soudu vztahující se k předchozí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Nyní napadené usnesení vrchního soudu trpí stejnými nedostatky jako usnesení, které Ústavní soud v listopadu 2023 zrušil. Proto Ústavní soud v nynějším nálezu opakuje argumentaci, kterou již formuloval v nálezu IV. ÚS 2442/23. Třeba však předeslat, že nejde o případ nerespektování právě uvedeného nálezu. Vrchní soud totiž v nynější věci rozhodl ještě předtím, než jeho před