IV.ÚS 940/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 940/07 ze dne 19. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele K. J. de A., zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 6. 2006, č.j. 6 C 112/2006-55, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2006, č.j. 56 Co 430/2006-63, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2007, č.j. 28 Cdo 88/2007-94, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 4. 2007 doručen telefaxem učiněný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný písemným vyhotovením návrhu, které Ústavní soud obdržel dne 16. 4. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti žalované 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a žalovanému 2) Západočeskému konzumnímu družstvu Sušice, o určení vlastnictví, odmítl písemné podání doručené okresnímu soudu dne 2. 5. 2006 označené jako "o určení vlastnictví" a doplněné písemným podáním, které bylo okresnímu soudu doručeno dne 16. 6. 2006 s označením "doplnění návrhu", a upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") svým usnesením ze dne 29. 8. 2006 k odvolání stěžovatele potvrdil napadané usnesení soudu I. stupně a určil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") poté usnesením ze dne 23. 1. 2007 zamítl dovolání stěžovatele a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti výslovně po Ústavním soudu nežádal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2007. Vzhledem ke skutečnosti, že jediná věcná námitka stěžovatele z jeho ústavní stížnosti byla zaměřena právě proti tomuto usnesení dovolacího soudu, jehož kopii přiložil stěžovatel k předmětné ústavní stížnosti, považoval Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost za podanou také proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2007, č.j. 28 Cdo 88/2007-94. Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy byla porušena jeho ústavně zaručená práva, právo vlastnické a právo na soudní ochranu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel projevil nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v jeho usnesení ze dne 23. 1. 2007, dle něhož stěžovatel cestou žaloby určovací pouze dohání svůj restituční nárok. K tomuto stěžovatel tvrdil, že on nikdy vlastnické právo k předmětnému pozemku nepozbyl. Souhlas s převodem předmětného pozemku na jiný subjekt podepsal za stěžovatele jeho otec, ač právě stěžovatel vystupoval jako svéprávný výlučný vlastník předmětného pozemku, nabyvateli nadto bylo známo, že vlastníkem je stěžovatel. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 6 C 112/2006. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. II. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti projevuje nesouhlas s právním názorem, jenž Nejvyšší soud ČR vyslovil v usnesení ze dne 23. 1. 2007, Ústavní soud má za nutné stěžovateli přisvědčit v tom směru, že Nejvyšší soud ČR v jím vydaném napadaném usnesení nepřesně dovozuje, že stěžovatel se žalobou domáhá určení vlastnictví k pozemku, který mu byl dne 27. 6. 1969 vyvlastněn rozhodnutím Městského národního výboru v Sušici, čehož důsledkem u stěžovatele nemohl být dán, s ohledem na další okolnosti věci, restituční důvod k vydání nemovitosti jeho osobě (č.l. 94). Nejvyšší soud ČR zde však zcela přehlíží, že stěžovatel svou žalobou uplatňuje nárok ke zbývající části parcely č. 207/2, a to k té části, která mu nebyla dne 27. 6. 1969 vyvlastněna. Toto výslovně či nepřímo plyne ze všech podání stěžovatele učiněných jím v průběhu celého řízení před obecnými soudy (zejm. č.l. 3, č.l. 49 ve spojení s č.l. 50, č.l. 58, č.l. 73), kdy například ve svém dovolání stěžovatel mimo jiné uvádí, že: "Já jsem byl o část svého pozemku připraven pouze fakticky, právně platně jsem o něj nikdy nepřišel, neboť jsem nikdy nepodepsal žádnou smlouvu a nikdo se mnou o odnětí mého vlastnického práva ani nejednal. [...] Katastrální úřad mi poskytl podklady, z nichž se dala odvodit podoba té plochy, které jsem byl v roce 1966 zbaven." (č.l. 73). Takto předestřené, tedy případná existence nevyvlastněné části parcely č. 207/2, je do jisté míry potvrzováno rovněž obsahem spisu, jelikož stěžovateli byla rozhodnutím Městského národního výboru v Sušici ze dne 27. 6. 1969 vyvlastněna pozemková parcela č. 207/2 - zahrada o velikosti 206 m2 (č.l. 21), nicméně z ostatních spisových dokumentů se podává rozloha pozemkové parcely č. 207/2 ve výměře 300 m2 (č.l. 30, č.l. 31, č.l. 38 a násl.). V předchozím naznačené pochybení Nejvyššího soudu ČR ovšem nepůsobí žádných důsledků do sféry ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a to z příčin dále vyložených. Podle přesvědčení Ústavního soudu, jež je založeno na skutečnostech zjištěných z vyžádaného spisu okresního soudu, nelze vyloučit existenci části parcely č. 207/2, kterou stěžovatel označuje za nevyvlastněnou. Při vědomí takto konstatovaného pak Ústavní soud považuje za nezbytné zabývat se právním osudem této části předmětné parcely, přičemž tento lze uvažovat, bude-li vycházeno z rozhodnutí Městského národního výboru v Sušici ze dne 27. 6. 1969, dle něhož: "vyvlastňuje celou pozemkovou parcelu č.kat. 207/2 - zahrada o velikosti 2 a 06 m2", dvojí. V prvém případě, při akcentování slov "celou pozemkovou parcelu", je možno usuzovat na vyvlastnění celé pozemkové parcely č. 207/2. Z ocenění, které bylo vypracováno za účelem určení výše náhrady za vyvlastňované nemovitosti, ovšem vyplývá, že stěžovateli byla přiznána náhrada za parcelu č. 207/2 o výměře 206 m2 (č.l. 21, č.l. 25, č.l. 26). Za těchto okolností je pak nutno část parcely, jež přesahovala výměru 206 m2, vnímat jako věc vyvlastněnou bez vyplacení náhrady. V druhém případě, při zdůraznění slov "pozemkovou parcelu č.kat. 207/2 - zahrada o velikosti 2 a 06 m2", lze pak účinky vyvlastňovacího rozhodnutí vztahovat jen k části parcely č. 207/2 ve výměře 206 m2. Onu zbývající část parcely č. 207/2, která by takto vyvlastnění nepodléhala, však stát převzal nejpozději dne 10. 1. 1974, o čemž svědčí hospodářská smlouva o převodu vlastnictví národního a družstevního majetku výměnou, jmenovitě její článek I. (č.l. 31). Jelikož touto smlouvou přebírá čsl. stát vlastnictví k parcele č. 207/2 o výměře 300 m2, ač dle nyní zkoumané alternativy mělo dojít k vyvlastnění pouze 206 m2 této parcely, stát tak zbývající část parcely č. 207/2 převzal bez právního důvodu. Ústavní soud nikterak nehodnotí, který z výše uvedených náhledů na právní osud části parcely č. 207/2, kterou stěžovatel označuje za nevyvlastněnou, je správný. Pro posuzovanou záležitost je totiž zcela zásadní, že existovala-li skutečně takováto část parcely č. 207/2, pak stěžovatel byl oprávněn domáhat se jejího vydání, příp. finanční náhrady, ve smyslu § 6 odst. 1 písm. j) či § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Jako ústřední ve zkoumané věci tak vystupuje právní otázka, zda při existenci systému tzv. restitučních zákonů, jehož součástí je zákon o mimosoudních rehabilitacích, je stěžovatel aktivně legitimován se ochrany svého majetku úspěšně domáhat žalobou podle obecných předpisů občanskoprávních. K této problematice se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, zejména pak ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (dále jen "Stanovisko"; srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.; dostupné také na www.judikatura.cz), přičemž v něm vyslovené závěry pléna Ústavního soudu jsou použitelné rovněž na projednávanou záležitost. Dle výrokové části Stanoviska: "I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního ř