IV.ÚS 941/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 941/16 ze dne 23. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vratislava Appela, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016 č. j. 34 Ad 41/2013-68 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. 7 Ads 182/2015-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 22. 3. 2016 JUDr. Vratislav Appel (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve správním soudnictví v řízení o úpravu výše starobního důchodu. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti. Dne 10. 8. 2011 rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též jen "žalovaná"), ve znění rozhodnutí ze dne 10. 10. 2011, byl žalobci za službu u pomocných technických praporů (PTP) od 1. 10. 1951 do 10. 1. 1954 přiznán příplatek k důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 405 Kč měsíčně. K návrhu žalobce žalovaná přepočetla výši příplatku k důchodu, a rozhodnutím ze dne 19. 6. 2013 č. j. X měsíční příplatek zvýšila z částky 405 Kč na částku 410 Kč. S takto nově stanovenou výší příplatku žalobce nesouhlasil a byl toho názoru, že by správně měla činit částku 417 Kč, což dle stěžovatele plyne též z dohody uzavřené v roce 1993 mezi žalovanou, žalovaným a Svazem PTP, a vnitřní instrukce žalované. Námitky žalobce žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 8. 2013 č. j. X-LT zamítla a napadené rozhodnutí ze dne 19. 6. 2013 č. j. X potvrdila. Dne 31. 3. 2015 rozsudkem č. j. 34 Ad 41/2013-41 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") žalobě vyhověl, věc vrátil žalované k novému projednání a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 627 Kč. Dne 10. 12. 2015 rozsudkem č. j. 7 Ads 182/2015-46 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") o kasační stížnosti žalované rozhodl tak, že rozsudek správního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 34 Ad 41/2013-41 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle právního názoru kasačního soudu, shodného s právním názorem žalované, správní soud nesprávně vyložil ustanovení § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Podle kasačního soudu žalovaná postupovala v souladu se zákonem a skutečnost, že v určitém období aplikovala jinou metodiku, kterou následně interním předpisem změnila, na zákonnost postupu v dané věci nic nemění. Kasační soud dále konstatoval, že z judikatury nelze dovodit, že by měl pojem "měsíc" ve smyslu ustanovení § 24 odst. 4 věta prvá zákona o mimosoudních rehabilitacích vykládat způsobem, který zastává správní soud, a výklad zastávaný správním soudem nevyplývá ani z judikatury Ústavního soudu. Dne 28. 1. 2016 rozsudkem č. j. 34 Ad 41/2013-68 správní soud, vázán právním názorem kasačního soudu, žalobu o úpravu výše starobního důchodu zamítl (výrok I) a žalobci uložil podle § 60 odst. 1 s. ř. s. povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 11 627 Kč (výrok II). Náhradu nákladů řízení přiznal žalované, neboť šlo o částku, kterou zaplatila žalobci na základě rozsudku správního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 34 Ad 41/2013-41 a účetním dokladem prokázala, že uvedená částka byla poukázána na účet zástupce žalobce dne 15. 6. 2015. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že obecné soudy mu neposkytly potřebnou ochranu před konáním žalované, která svévolně odmítá plnit dohodu, jak se budou pro účely výpočtu příplatku k důchodu počítat měsíce strávené v PTP; dále tvrdil porušení článku 36 odst. 3 Listiny tím, že změnou metodiky byl poškozen v právu na odškodnění za službu v PTP, a porušení článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), neboť měl legitimní právo očekávat, že soudy přimějí ČSSZ dodržet svoji dohodu s ním a se Svazem PTP, a porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy tím, že správní soud mu uložil povinnost zaplatit náklady řízení, ačkoliv to zákon výslovně vylučuje. Stěžovatel dále uvedl, že podstatou sporu byla otázka výkladu slova "měsíc", a že novým přístupem k výkladu tohoto pojmu žalovaná ve skutečnosti krátí důchod i mnoha dalším osobám ve shodném právním postavení; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15, ve věci Rudolfa Oprendeka. Dále stěžovatel namítl, že byl správním soudem zavázán k náhradě nákladů řízení v rozporu s ustanovením § 118d zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel tvrdil, že kasační soud a následně i správní soud v napadených rozhodnutích nesprávně vyložily pojem "měsíc", ve smyslu ustanovení § 24 odst. 4 věty prvé zákona o mimosoudních rehabilitacích, v důsledku čehož došlo k tvrzenému zásahu do jeho základních práv a svobod. Kasační soud v napadeném rozhodnutí, jímž se následně řídil i správní soud, tvrdil, že pojem "měsíc" obsažený v citovaném ustanovení § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nelze vykládat jako "30 dnů služby", ale jako "běžný měsíc", stejně jak to činí žalovaná při aplikaci relevantních ustanovení všech tří druhů odškodnění, tj. podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Důvody, pro které kasační soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 6. 1. 2016 č. j. 8 As 109/2015-38 kasační stížnost stěžovatele proti usnesení správního soudu ze dne 29. 6. 2015 č. j. 19 A 21/2014-32 zamítl jako nedůvodnou, jsou v rozhodnutí kasačního soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry kasačního soudu a z nich odvozenými právními závěry správního soudu, ohledně výkladu a aplikace pojmu "měsíc" v ustanovení § 24 odst. 4 věty prvé zákona o mimosoudních rehabilitacích, takže stěžovatelova tvrzení důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohla. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kasačního soudu a následně i správního soudu, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, znaky svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Aniž by Ústavní soud jakkoliv snižoval význam a dopad doby stěžovatelem strávené ve vojenském táboře nucených prací na jeho rodinný a soukromý život, je kromě již uvedených důvodů zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelní výší 7 Kč rozdílu mezi požadovanou a přiznanou měsíční částkou příplatku k důchodu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). V projednávaném případě neshledal Ús