IV.ÚS 943/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 943/20 ze dne 12. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Z. M. a A. M., zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, sídlem Zbečno 123, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2020 č. j. 30 Cdo 4682/2018-327, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2018 č. j. 54 Co 139/2018-296 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 20 C 70/2015-262, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byly porušeny jejich základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z vyžádaného spisového materiálu se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Na základě řady usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze vydaných v roce 2001 a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z roku 2011 byly na majetku stěžovatele podle § 47 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na nárok poškozené banky zajištěny peněžní prostředky ve výši přesahující 19 milionů Kč. V roce 2010 byla na stěžovatele podána obžaloba. V roce 2013 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl o zastavení trestního stíhání proti stěžovateli z důvodu, že se na něj vztahovala amnestie. Stěžovatel však prohlásil, že na projednání věci trvá. V roce 2015 jej tak městský soud rozsudkem uznal vinným z pokračujícího zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu, neuložil mu však z důvodu amnestie žádný trest, uložil mu však nahradit poškozené bance majetkovou škodu ve výši 633 108 868,26 Kč. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal a v průběhu odvolacího řízení vzal zpět své prohlášení, že trvá na projednání trestní věci. Vrchní soud pak usnesením ze dne 20. 1. 2017 vzal toto prohlášení na vědomí. Řadou návrhů podaných mezi lety 2012 až 2017 se stěžovatel domáhal omezení zajištění či jeho zrušení. Usnesením ze dne 11. 5. 2017 městský soud rozhodl o zrušení zajištění věcí a majetkových hodnot z majetku stěžovatele. 3. Stěžovatelé se žalobou před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 1 064 000 Kč s úrokem z prodlení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."). Ve své žalobě tvrdili, že trestní soud nerozhodl v přiměřené lhůtě o návrzích na omezení či zrušení zajištění ve smyslu § 47 trestního řádu, v čemž spatřovali nesprávný úřední postup. Tvrdili, že nebylo-li by nesprávného úředního postupu, tak by stěžovatel mohl disponovat se svými prostředky ve výši 19 000 000 Kč, investoval by je do směnkového programu banky, čímž by od 1. 10. 2013 do 30. 6. 2014 dosáhl výnos ve výši 4,8 % ročně (tedy částku 684 000 Kč), a od 1. 7. 2014 do 30. 9. 2014 by poskytl úvěr ve výši 8 800 000 Kč úročený 8 % ročně a získal by tak 380 000 Kč. Tyto výnosy by podle tvrzení stěžovatelů plynuly do jejich společného jmění. Obvodní soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2017 č. j. 20 C 70/2015-262, který je napaden ústavní stížností, žalobu stěžovatelů zamítl. Podle jeho názoru nešlo do vyhlášení rozsudku městského soudu, který v roce 2015 stěžovatele shledal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu, o nesprávný úřední postup, neboť trestní stíhání v tuto dobu pokračovalo a zajištění peněžních prostředků tak bylo důvodné. Stěžovatelé se přitom domáhali ušlého zisku za období od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2014. Vedle toho obvodní soud shledal, že stěžovatelé ani neprokázali vznik škody (ušlého zisku). Investování volných finančních prostředků nebylo možno označit za důvodné očekávání s ohledem na pravidelný běh událostí. K jejich investování totiž v posuzované době mohlo, ale nemuselo dojít. Po provedeném dokazování obvodní soud shledal, že stěžovatelé neprokázali, že by, mohli-li by s prostředky disponovat, vůbec došlo k tvrzenému investování do směnkového programu a poskytnutí úvěru s výnosem 8 %. 4. K odvolání stěžovatelů městský soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2018 č. j. 54 Co 139/2018-296 potvrdil uvedený rozsudek obvodního soudu. Městský soud sice zmínil, že nelze souhlasit se závěrem obvodního soudu, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, tj. závěru o důvodnosti zajištění peněžních prostředků. Aby mohl obvodní soud přijmout takový závěr, musel by se zabývat včasností vydání rozhodnutí o zrušení zajištění, což ovšem neučinil. Městský soud se však plně ztotožnil se závěrem, že tvrzený vznik škody byl ryze spekulativní. Ani přes poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), stěžovatelé vznik škody neprokázali. Městský soud se tak ztotožnil s tím, že jejich žaloba musela být zamítnuta. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 4682/2018-327 odmítl dovolání stěžovatelů. V odůvodnění zmínil, že otázka, "zda nebýt škodné události by při pravidelném běhu událostí došlo na straně žalobců k zamýšlenému zisku," nezaložila přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelé ve skutečnosti zpochybnili správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud vystavěl své právní závěry. Městský soud se ztotožnil se skutkovým závěrem obvodního soudu, že nebylo prokázáno, že by posuzované finanční prostředky stěžovatelé investovali formou směnek či poskytnutí úvěru. Zpochybněním skutkových závěrů však přípustnost dovolání založit nelze. Námitka nepřezkoumatelnosti představuje námitku vady řízení a jako taková není způsobilá založit přípustnost dovolání. Navíc rozhodnutí městského soudu nebylo podle Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné. II. Argumentace stěžovatelů 6. Podle stěžovatelů je z podstaty věci obtížné tvrdit přesnou výši ušlého zisku, jakož i konkrétní způsob, jímž by své volné prostředky investovali, nedošlo-li by k jejich nezákonnému zadržení. Nejvyšší soud při prokazování ušlého zisku zmínil např. doložení smlouvy o běžném či vkladovém účtu, na němž by byly peníze úročeny. Stěžovatelé nespatřují jediný důvod, proč by nešlo prokázat existenci a výši ušlého zisku účastí ve směnkovém programu banky, při němž nákup směnky garantuje konkrétní úrokový výnos. Namítli, že rozhodnutí napadená ústavní stížností jsou v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215) a ze dne 17. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 141/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), podle nichž při rozhodování o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem musí soudy vycházet z obvyklého běhu událostí a nesmějí se dopouštět formalistického výkladu a kladení nesplnitelného důkazního břemene. Stěžovatelé namítli, že na ně obecné soudy kladly nesplnitelné důkazní břemeno. 7. Stěžovatelé tvrdí, že nelze mít pochybnosti o nepřiměřené délce trvání trestního řízení, od níž odvozují svůj nárok na náhradu ušlého zisku. Peněžní prostředky z jejich účtů byly zajištěny v roce 2001 a oni očekávali, že na základě návrhů podaných v říjnu 2012 bude soudem rozhodnuto o zrušení zajištění. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud n