IV.ÚS 944/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 944/20 ze dne 11. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Dana Nguyena Khaca, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům III, IV a V usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2020 č. j. 39 Co 50/2020-416, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. JUDr. Josefa Lžičaře, advokáta, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 - Karlín, a 2. obchodní korporace Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení rubrikovaných výroků napadeného usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jí napadeného usnesení se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") výrokem I rozsudku ze dne 18. 10. 2019 č. j. 25 C 99/2017-330 uložil 1. vedlejšímu účastníkovi (tj. žalovanému) povinnost zaplatit stěžovateli (tj. žalobci) částku 698 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. z částky 598 000 Kč od 26. 4. 2016 do zaplacení a z částky 100 000 Kč od 27. 4. 2016 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II zamítl žalobu do částky 1 319 643 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. z částky 105 881 Kč a z částky 299 000 Kč od 26. 4. 2016 do zaplacení a z částky 900 000 Kč od 27. 4. 2016 do zaplacení, výrokem III uložil 1. a 2. vedlejšímu účastníkovi (tj. vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného v řízení před obecnými soudy) povinnost zaplatit České republice na účet obvodního soudu na náhradě nákladů řízení státu společně a nerozdílně částku 583,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem IV uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice na účet obvodního soudu na náhradě nákladů řízení státu částku 1 166,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem V uložil stěžovateli povinnost zaplatit 1. vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 51 708 Kč k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem VI uložil stěžovateli povinnost zaplatit 2. vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 36 196 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. 3. Proti rozsudku obvodního soudu se odvolali stěžovatel, 1. a 2. vedlejší účastník. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvolání 2. vedlejšího účastníka odmítl (výrok I), řízení o odvolání 1. vedlejšího účastníka proti výrokům I a III zastavil (výrok II), ve výroku IV rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok III), ve výroku V rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 62 567 Kč, jinak jej potvrdil (výrok IV), ve výroku VI rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 43 797 Kč, jinak je potvrdil (výrok V) a konečně rozhodl, že stěžovatel ani 1. a 2. vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI). 4. Ústavní stížností napadené výroky odůvodnil městský soud tak, že rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky upravuje § 142 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. umožňuje přiznat účastníkovi plnou výši náhrady nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. V posuzovaném případě o prvním nároku na náhradu škody za nevymoženou náhradu škody za domovní prohlídku byla žaloba obvodním soudem v plném rozsahu zamítnuta, stěžovatel tak žádný úspěch ohledně tohoto nároku neměl a o použití § 142 odst. 3 o. s. ř. nelze uvažovat, neboť v této části měl naopak plný neúspěch. Ve vztahu k nevymoženým nárokům na náhradu škody za vazbu a trestní stíhání stěžovatele byla podle městského soudu situace jiná, neboť zde byl částečně úspěšný. Ve sporech o náhradu škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je zpravidla v případě částečného úspěchu ohledně nároku na nemajetkovou újmu postupováno podle § 142 odst. 3 o. s. ř. V daném případě podle městského soudu o takový spor nejde. Jde o spor o náhradu škody proti advokátovi podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), v němž obvodní soud na základě provedených důkazů posuzoval, zda a jaká částka by v případě včas a řádně podané žaloby 1. vedlejším účastníkem byla stěžovateli přiznána, na což obvodní soud usuzoval z toho, jaké částky byly v jiných soudních řízeních přiznány spoluobviněným stěžovatele. Úvaha o výši plnění obvodního soudu se tak odvíjela od skutkových zjištění učiněných v řízení a jejich právního posouzení, rozhodnutí nezáviselo na úvaze soudu o výši plnění podle § 136 o. s. ř., podle něhož soud postupuje, nelze-li výši nároku zjistit. Podle městského soudu tak obvodní soud správně dovodil, že v této věci podle § 142 odst. 3 o. s. ř. rozhodovat nelze a správně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci. Výši náhrady nákladů řízení městský soud změnil (výroky IV a V) jen proto, že 1. a 2. vedlejší účastník jsou plátci DPH. K nákladům státu (napadený výrok III usnesení městského soudu) městský soud uvedl, že soud rozhoduje podle § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení, který je odvislý od úspěchu účastníků v řízení. Byl-li v posuzované věci stěžovatel úspěšný z jedné třetiny a neúspěšný ze dvou třetin, rozhodl obvodní soud o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem (výdaje na tlumočníka v souvislosti s výslechem svědků) správně, proto městský soud tento závěr potvrdil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel je přesvědčen, že porušení jeho práv je založeno na popření výkladového pravidla a simile (kdy nárok na náhradu škody uplatněný stěžovatelem za promlčení nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je stále nárokem na náhradu zadostiučinění, byť se jaksi právně tváří jako škoda) a na zjevném popření judikatury vyšších soudů včetně nálezů Ústavního soudu, a to např. sp. zn. I. ÚS 42/16, I. ÚS 1665/11, II. ÚS 3388/11 a I. ÚS 1310/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel navíc uvádí, že napadené usnesení je naprosto nemorální a postrádající jakoukoliv spravedlnost, neboť náklady řízení jsou přiznávány advokátovi, u něhož bylo v rámci řízení prokázáno, že poškodil svého klienta, což ve své stížnosti obsáhle odůvodňuje s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, kterou obsáhle cituje. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí s výroky napadenými ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judi