IV.ÚS 946/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 946/09 ze dne 11. 1. 2010 N 3/56 SbNU 21 Počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení pokuty ve správním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 11. ledna 2010 sp. zn. IV. ÚS 946/09 ve věci ústavní stížnosti MEDIAREX COMMUNICATIONS AND CONSULTING, s. r. o., IČ: 266 99 249, se sídlem Praha 1, Prokopská 8/296, proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 29. srpna 2007 sp. zn. 2007/379/had/MED (č. j. had/8713/07), kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 200 000 Kč, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008 č. j. 5 Ca 367/2007-65, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina správní žaloba proti uvedenému rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2009 č. j. 9 As 52/2008-99, kterým byla v této věci zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost. Výrok I. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008 č. j. 5 Ca 367/2007-65 a Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2009 č. j. 9 As 52/2008-99 byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a současně právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proto se uvedená rozhodnutí ruší. II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh odmítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") byl Ústavnímu soudu předložen požadavek na zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které zaručují právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Stěžovatelka dále poukázala na čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i na čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a zde uvedený imperativ, aby státní moc byla vykonávána jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, jakož i princip umožňující ukládat povinnosti pouze na základě zákona. 2. Shora uvedeným rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 200 000 Kč pro porušení § 5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění platném do 26. ledna 2006, (dále jen "zákon o regulaci reklamy"). Stěžovatelka jej měla porušit tím, že byla zpracovatelkou televizní reklamy na potravinový doplněk (PREVENTAN Akut - mutace 1), který jednoznačně deklaruje preventivní a léčebný účinek u chřipky, tedy přisuzuje potravině schopnost předcházet, ošetřovat nebo léčit lidské choroby nebo na takové schopnosti odkazuje. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 3. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila zejména na tvrzení, že Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze nepřípustně pominuly, že za porušení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy byla stěžovatelce uložena pokuta až po uplynutí zákonem stanovené jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty stanovené v § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy. Stěžovatelka odkázala na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 1/2001 (publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu, 9/2004, č. 329), s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 167/94, podle kterého k určení počátku prekluzivní lhůty pro uložení pokut postačí, aby vzniklo důvodné podezření z porušení povinnosti. Dnem, kdy se správní orgán o porušení povinností dozvěděl, tedy seznal, že došlo ke správnímu deliktu, je den, kdy je tato skutečnost správnímu orgánu oznámena nebo zjištěna jeho pracovníky při plnění jeho pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi. Stěžovatelka má tedy za to, že porušení povinnosti musel správní orgán zjistit již v rozmezí měsíců prosince 2005 až března 2006, kdy byl reklamní spot vysílán v televizi. Rozhodnutí o uložení pokuty bylo vydáno až dne 29. srpna 2007, tedy nepochybně po uplynutí jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty. 4. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti zpochybňovala naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Namítla také, že posuzování správního orgánu bylo v rozporu s § 6b zákona o regulaci reklamy, neboť dle citovaného ustanovení odpovídá zpracovatel společně a nerozdílně se zadavatelem. Proto nemohla být v řízení uložena pokuta samostatně zadavateli i zpracovateli. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 5. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona o Ústavním soudu podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. 6. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřil předseda senátu 9 As, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Ten k tvrzenému porušení práv uvedl, že základních, resp. obecných práv, zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, se lze domáhat jen v návaznosti na další zaručená práva. Pokud pak stěžovatelka poukázala na porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení čl. 6 Úmluvy), uvedl, že v předmětné věci nemohlo být do tohoto práva zasaženo, neboť Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky projednal a ve věci vydal rozhodnutí. To, že soud nevyhověl návrhu a celou kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou, neznamená zkrácení stěžovatelky v jejích právech. Proto v podrobnostech účastník řízení odkázal na odůvodnění svého (v ústavní stížnosti napadeného) rozhodnutí. K tvrzenému porušení čl. 17 Listiny pak uvedl, že v žádném případě nemohlo dojít ke zkrácení v právu na informace, neboť napadený rozsudek nepopírá svobodu projevu ani právo na informace. Podle účastníka je tak podstatnou částí ústavní stížnosti opakování námitek užitých již v kasační stížnosti. K námitce prekluze subjektivní lhůty odkázal na odůvodnění rozsudku na č. l. 104, z něhož je patrné, že se v dané věci Nejvyšší správní soud při řešení této právní otázky neodchýlil od ustálené judikatury. Podle účastníka tak stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry správního orgánu. Proto účastník zopakoval, že Ústavní soud není povolán k výkladu podústavního práva, pouze může zasáhnout v případě, kdy výklad a aplikace právních norem vykročí z mezí ústavnosti. Podle účastníka však taková situace v projednávané věci nenastala, neboť Nejvyšší správní soud se od ustálené judikatury neodchýlil. Proto účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. 7. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 5 Ca, která uvedla, že stěžovatelka jen opakuje žalobní námitky, vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím správních soudů v její věci, a proto odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 8. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovatelce k případné replice společně s dotazem, zda stěžovatelka souhlasí, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. K tomu stěžovatelce poskytl poučení, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude to Ústavní soud považovat za její souhlas. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě nereagovala. 9. S ohledem na uvedená sdělení obsahující i souhlas účastníků řízení s postupem dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání. II. 10. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. 11. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných r