IV.ÚS 946/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 946/21 ze dne 4. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Pousky, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova třída 183/33, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2021 č. j. 29 ICdo 22/2019-360, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 103 VSPH 764/2017-256, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2017 č. j. 103 VSPH 33/2016-149 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. července 2017 č. j. 43 ICm 2158/2015-197, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace LIQUIDATORS, v. o. s., sídlem Slezská 2033/11, Praha 2 - Vinohrady, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti Pouska, s. r. o., sídlem Pekárenská 111/67, České Budějovice, a Tomáše Pousky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2015 č. j. 43 ICm 2158/2015-49 rozhodl o žalobě na určení neúčinnosti řady právních úkonů dlužnice obchodní společnosti Pouska, s. r. o. (dále jen "dlužnice") vůči jejím věřitelům. U čtyřech z nich určil, že jsou neúčinné. Konkrétně tak rozhodl 1) o kupní smlouvě, jíž stěžovatel od dlužnice koupil rodinný dům a pozemek, 2) o kupní smlouvě, jíž stěžovatel a vedlejší účastník Tomáš Pouska od dlužnice koupili dům, garáž a pozemek, 3) o usnesení valné hromady dlužnice ze dne 13. 11. 2012 a 4) usnesení její valné hromady ze dne 31. 3. 2013. Na těchto valných hromadách se rozhodlo o rozdělení zisku dlužnice mezi stěžovatele a vedlejšího účastníka. U dalších úkonů žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. 3. Usnesením ze dne 3. 4. 2017 č. j. 103 VSPH 33/2016-149, které je napadeno ústavní stížností, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zmíněný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se zabýval neúčinností právních úkonů bez přiměřeného protiplnění [§ 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], vrchní soud však shledal, že neobstojí závěr krajského soudu, že dlužnice činila dané právní úkony v úpadku nebo že k úpadku vedly, protože tento závěr nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Okolnost, zda úkony byly činěny v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo zda vedly k úpadku, je přitom nezbytnou podmínkou pro aplikaci § 240 insolvenčního zákona. Zároveň se krajský soud věcí nezabýval z pohledu § 242 insolvenčního zákona (tj. z pohledu neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů), pro který ovšem již není relevantní okolnost, zda byl úkon činěn v době úpadku nebo zda vedl k úpadku. 4. Krajský soud posléze ve věci znovu rozhodl napadeným rozsudkem, v němž poukázal na § 242 insolvenčního zákona a určil neúčinnost šesti právních úkonů dlužnice, konkrétně čtyř úkonů, u nichž tak rozhodl již ve svém předchozím zrušeném rozsudku (srov. bod 2.), a dále dvou dohod o započtení. U dalších právních úkonů žalobu na určení neúčinnosti zamítl, rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit 1 062 075 Kč do majetkové podstaty dlužnice, povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit sem 1 020 425 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dlužnice v letech 2007 až 2011 vytvářela zisk, který po zdanění převedla na účet nerozděleného zisku, kde byl zadržován ve společnosti. Dne 31. 5. 2011 byla u dlužnice zahájena daňová kontrola, v jejímž průběhu byla dlužnice dne 23. 4. 2012 vyzvána k prokázání oprávněnosti nároku na odpočet daně z přidané hodnoty; výzva se týkala pro dlužnici nelikvidační částky 4 655 564 Kč. Další výzva ze dne 23. 8. 2012 se však týkala částky 32 140 300 Kč. Byla-li by daň doměřena v této výši, nepostačoval by již majetek dlužnice na její úhradu. Od srpna 2012 tak bylo dlužnici známo, že případný neúspěch v daňovém řízení může vést k doměření daně ve výši přesahující 36 milionů Kč a po tomto zjištění počala dlužnice činit kroky, aby v případě nepříznivého výsledku daňové kontroly nesloužil její majetek k uhrazení daňové povinnosti, nýbrž výlučně k obohacení jejích dvou společníků (stěžovatele a vedlejšího účastníka). Na valných hromadách konaných dne 13. 11. 2012 a 31. 3. 2013 bylo totiž rozhodnuto o rozdělení zisku mezi společníky, dále byly uzavřeny kupní smlouvy, jimiž dlužnice své nemovitosti prodala svým společníkům, a dohody o zápočtu pohledávky dlužnice na zaplacení kupní ceny oproti pohledávkám společníků na vyplacení zisku. Zároveň stěžovatel a vedlejší účastník koupili podíl v obchodní korporaci HELVEX, s. r. o. (dále jen "korporace HELVEX"), do níž začali převádět movitý majetek (automobily) dlužnice. Následně byla dodatečnými platebními výměry z března 2013 doměřena daň z přidané hodnoty v celkové výši 36 296 180 Kč a sděleno penále v celkové výši 10 571 184 Kč (výkaz nedoplatků ze dne 17. 7. 2014). Odvolání proti platebním výměrům zamítlo Odvolací finanční ředitelství a platební výměry nabyly právní moci 16. 4. 2014. Krajský soud uvedl, že v době jeho rozhodování měl stát vůči dlužnici daňovou pohledávku přesahující 46 milionů Kč, přičemž před nabytím právní moci platebních výměrů dlužnice dovedla svůj majetek (který před jejími kroky vedoucími ke zkrácení věřitelů zahrnoval nerozdělený zisk ve výši 16 676 000 Kč a nemovitosti za 10 400 000 Kč) do stavu, ve kterém je její činnost utlumena, nemá peněžní prostředky ani nemovitosti a na účtu má jen necelých 90 tisíc Kč. Krajský soud nahlížel na dlužnici a její společníky (stěžovatele a vedlejšího účastníka) jako na osoby blízké, u nichž se podle § 242 odst. 2 insolvenčního zákona uplatní domněnka znalosti úmyslu zkrátit věřitele. Stěžovatel ani vedlejší účastník se nevymezovali proti domněnce své znalosti tohoto úmyslu. Samotný úmysl byl podle krajského soudu u dlužnice dán v podobě nepřímého úmyslu. Důvodem k zamítnutí žaloby u úkonů v podobě vyplacení části zisku, jehož se netýkaly dohody o započtení, byla skutečnost, že výplata peněžních částek není právní úkon. Právním podkladem pro jejich vyplacení bylo rozhodnutí valných hromad, u nichž soud vyslovil jejich neúčinnost. Krajský soud přímo rozhodl o povinnosti stěžovatele a vedlejšího účastníka zaplatit do majetkové podstaty takto vyplacené částky (1 062 075 Kč a 1 020 425 Kč). 5. Vrchní soud napadeným rozsudkem částečně změnil rozsudek krajského soudu, a sice zamítl žalobu na určení neplatnosti obou kupních smluv, jimiž dlužnice prodala stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi nemovitosti, a zamítl žalobu na určení obou dohod o započtení. Ve zbytku jej potvrdil. Ztotožnil se závěrem, že usnesení valných hromad o rozdělení zisku bylo možno úspěšně napadnout žalobou na určení neúčinnosti (§ 235 a násl. insolvenčního zákona). Zaujal však od krajského soudu jiné stanovisko k hodnocení kupních smluv, jimiž dlužnice na stěžovatele a vedlejšího účastníka chtěla převést nemovitosti, a dohod o započtení. Kupními smlouvami byl sledován úmysl zkrátit věřitele a byly tak neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Pro neplatnost kupních smluv nedošlo k převodu nemovitostí, jichž se smlouvy týkaly, a vedlejší účastnice (insolvenční správkyně) je mohla sepsat do majetkové podstaty. U neplatných kupních smluv nemohlo platně dojít ani k dohodám o zápočtu. Dohoda o zápočtu nepřestavuje žádnou formu zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona. Stranám zápočtu se totiž nedostává žádného plnění, které by mohlo být využitelné k uspokojení přihlášených věřitelů, proto nelze u započtení pojmově uvažovat o jeho neúčinnosti. Z těchto důvodů bylo třeba žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu zamítnout u kupních smluv a dohod o zápočtu. 6. Stěžovatel podal dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, jehož I. výrokem zastavil řízení o dovolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 18. 7. 2017 pro nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu. Dále II. výrokem pro opožděnost odmítl dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 3. 4. 2017. Výrokem III. odmítl dovolání i proti rozsu