IV.ÚS 948/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 948/15 ze dne 11. 6. 2015 N 108/77 SbNU 567 Postup dovolacího soudu při posuzování otázky, již účastníci řízení považují za otázku zásadního právního významu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 11. června 2015 sp. zn. IV. ÚS 948/15 ve věci ústavní stížnosti České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3525/2012-270 ze dne 17. prosince 2014, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 156/2012-223 ze dne 11. června 2012 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Cm 165/2004-155 ze dne 30. listopadu 2011, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 Cm 165/2004-163 ze dne 17. ledna 2012, kterými byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zrušení rozhodčího nálezu, za účasti České republiky - Ministerstva financí, za kterou v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3525/2012-270 ze dne 17. prosince 2014 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3525/2012-270 ze dne 17. prosince 2014 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. 2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") sp. zn. 8 Cm 165/2004 Ústavní soud zjistil, že městský soud svým v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že návrh stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") sp. zn. Rsp 352/03 ze dne 30. dubna 2004 (dále jen "rozhodčí nález") se zamítá (výrok I), a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II). Jednalo se přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci, když předchozí rozsudek městského soudu č. j. 8 Cm 165/2004-28 ze dne 29. října 2004 a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") č. j. 8 Cmo 80/2005-42 ze dne 7. října 2005 byl Ústavním soudem nálezem sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. března 2011 (N 37/60 SbNU 441) zrušen. S ohledem na právní názor vyjádřený v předmětném nálezu Ústavního soudu se soud prvního stupně zabýval především otázkou, zda rozhodčí soud porušil, či nikoli poučovací povinnost podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "OSŘ"), a dospěl přitom k závěru, že k porušení poučovaní povinnosti dle § 118a OSŘ ze strany rozhodců nedošlo. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 592/2010. 3. K odvolání stěžovatelky vrchní soud svým v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se nejprve zabýval procesním návrhem stěžovatelky na přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) OSŘ a plně se přitom ztotožnil s názorem, který zaujal Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu, a uvedl, že § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZRŘ") nepovažuje za ustanovení příčící se ústavnímu pořádku, Listině, veřejnému pořádku a základním zásadám právního řádu České republiky. Nepostupoval tedy podle § 109 odst. 1 písm. c) OSŘ a odvolací řízení nepřerušil. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nejsou dány podmínky stanovené v § 31 písm. e) ZRŘ. K námitce, že rozhodci neprovedli stěžovatelkou navržené dokazování výslechem svědků, konstatoval, že to, proč nebyli tito svědci vyslechnuti, rozhodčí soud odůvodnil jak v usnesení ze dne 9. března 2004, tak v usnesení ze dne 5. dubna 2004 a rovněž v odůvodnění rozhodčího nálezu. Dodal, že soudu nepřísluší posuzovat, zda navržený a neprovedený důkaz mohl mít vliv na výsledek řízení a v jakém smyslu, neboť by tak zasahoval do hmotněprávní problematiky, která je vyhrazena výlučně rozhodcům. K námitce žalobkyně, že rozhodci nesplnili zákonnou povinnost, danou jim § 118a OSŘ ve vazbě na § 30 ZRŘ, uvedl, že v daném případě nebyl dán důvod pro postup rozhodčího soudu podle § 118a OSŘ, když v řízení byl stěžovatelce dán dostatečný prostor k tomu, aby tvrdila rozhodné skutečnosti a navrhovala k nim důkazy. Jestliže došli rozhodci k závěru, že nárok stěžovatelky není důvodný, pak podle odvolacího soudu není tento závěr podmíněn povinností rozhodců před vydáním rozhodnutí stěžovatelku poučit o tom, že na důvodnost jejího nároku mají odlišný názor a jen z tohoto důvodu ji vyzvat k dalším tvrzením a návrhu dalších důkazů. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírala o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Toto dovolání Nejvyšší soud svým v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ, proti němuž by bylo dovolání přípustné. II. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v dovolání vymezila dvě otázky, na nichž stavěla přípustnost svého dovolání. Jednou z nich byla podle ústavní stížnosti otázka, "zda obecné soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu mohou posuzovat, zda a jaké důkazy se měly nebo neměly provádět za účelem zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro vydání rozhodčího nálezu a zda obecné soudy mohou - je-li rozhodci rozhodnuto o neprovedení důkazu - přezkoumávat, jak bylo takové rozhodnutí odůvodněno". Stěžovatelka podle ústavní stížnosti v dovolání uvedla, že v její věci bylo v rozhodčím řízení při výkladu obchodněprávního úkonu, který byl předmětem rozhodčího sporu, třeba provést dokazování ohledně úmyslu stran v okamžiku uzavírání sporné smlouvy jakožto primárního prostředku výkladu obchodněprávního úkonu, přičemž k prokázání tohoto úmyslu stran stěžovatelka navrhla výslech dvou svědků. Tento návrh byl podle stěžovatelky rozhodci zamítnut s poukazem na nadbytečnost. 6. Stěžovatelka podle ústavní stížnosti v řízení před obecnými soudy tvrdila, že nelze vyloučit z přezkumu procesní postup, jakým rozhodci přistupují k dokazování, zejména jejich procesní postup, kdy rozhodci neprovedou navržený důkaz (v daném případě výslechy dvou svědků), a jak toto neprovedení odůvodní. Stěžovatelka měla za to, že vrchní soud a před ním i městský soud tento postup z přezkumu vyloučily v domnění, že k takovému přezkumu nebyly oprávněny, pročež se dopustily nesprávného právního posouzení věci, a proto se stěžovatelka obrátila na Nejvyšší soud s výše uvedenou otázkou zásadního právního významu. Nejvyšší soud však podle stěžovatelky předmětnou otázku zcela nesprávně uchopil, když si ji vyložil tak, jako by stěžovatelka zastávala názor, že vždy, když není v nějakém rozhodčím řízení proveden důkaz, vznikne důvod pro zrušení souvisejícího rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud podle stěžovatelky uvedl, že "nepřisvědčil argumentaci dovolatelky, která vychází z mylného názoru, že neprovede-li rozhodce důkaz či důkazy navržené účastníkem, odnímá mu tím možnost jednat před soudem." Stěžovatelka namítá, že takový názor neprezentovala a dokonce se vůči takovému názoru výslovně vymezila, a to jak ve svém dovolání, tak ve svém podání ze dne 12. srpna 2013, v němž uvedla: "není dána povinnost obecného soudu ani rozhodců provést každý účastníky řízení navržený důkaz - žalobkyně nepožaduje, aby se Nejvyšší soud zabýval takovou otázkou ... Žalobkyně vznesla v dovolání dvě otázky zásadního právního významu, přičemž ta z nich, která se týká dokazování, je odlišná od otázky, zda má rozhodovací orgán provést vždy každý navržený důkaz, či nikoli." Stěžovatelka se tedy podle ústavní stížnosti výslovně vymezila vůči následně přijatému závěru Nejvyššího soudu, který je citován výše. Nejvyšší soud podle stěžovatelky uvedl, že je přípustné, aby byl neproveden důkaz, pokud soud odůvodní, proč takový důkaz neprovedl, avšak tak se podle stěžovatelky zabýval problémem, který mu stěžovatelka vůbec nenastolila, namísto toho, aby se zabýval problémem, který mu nastolen byl, když stěžovatelka podle ústa