IV.ÚS 953/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 953/21 ze dne 27. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. MUDr. Jiřího Odehnala, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2021 č. j. 8 As 380/2018-31 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2018 č. j. 33 A 15/2017-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 90 Ústavy a jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 (sc. odst. 2) a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel dne 9. 4. 2016 jako řidič motorového vozidla jel po ulici Hlinky od Mendlova náměstí v Brně za trolejbusem městské hromadné dopravy; stěžovatel trolejbus předjel. V okamžiku předjíždění trolejbusu stěžovatel minul místo stacionárního měření rychlosti městské policie a byla mu naměřena rychlost 66 km/h na úseku s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h. Následně stěžovatele zastavili strážníci městské policie; o jejich podezření o spáchání přestupku překročení rychlosti byl sepsán úřední záznam, stěžovatel s tvrzením, že spáchal přestupek, nesouhlasil. 3. Magistrát města Brna zahájil správní řízení. Ve věci se konalo ústní jednání, na němž vypovídali i uvedení strážníci městské policie. Jeden z nich uvedl, že videozáznam z kamer policejního vozidla již není k dispozici. Stěžovatel však předložil videozáznam události z palubní kamery svého vozidla, jenž byl jako důkaz proveden. Poté Magistrát města Brna rozhodnutím ze dne 5. 1. 2017 č. j. ODSČ-12481/16-18 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2000 Sb."), neboť stěžovatel překročil v obci rychlost o méně než 20 km/h, a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatele zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 7. 2. 2017 č. j. JMK 20603/2017. 4. Stěžovatel proti posledně uvedenému rozhodnutí brojil žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdil, že správní orgány neprovedly navržené důkazy (znalecký posudek k rychlosti vozidel při předjíždění ze stěžovatelem předloženého videozáznamu a výslech řidiče trolejbusu) k prokázání jeho tvrzení, že během předjíždění jednal v krajní nouzi. Podle stěžovatele trolejbus začal při předjíždění nečekaně zrychlovat (předtím přitom trolejbus jel před stěžovatelem rychlostí cca 30 až 40 km/h); naopak, řidič trolejbusu se dopustil přestupku (zvýšil rychlost a vyvolal nebezpečnou situaci). Rychlostní limity neplatí absolutně; stěžovatel zdůraznil, že trolejbus předjel, neboť se pohyboval nižší než povolenou rychlostí, čímž ohrozil plynulost silničního provozu. Předjel jej potom, co opustil zastávku. Aby se mohl bezpečně zařadit zpět do jízdního pruhu, byl nucen zrychlit. Dokončení předjížděcího manévru bylo nutné kvůli dešti, povětrnostním podmínkám a dalším vozidlům jedoucím blízko za trolejbusem. 5. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel nezpochybnil překročení nejvyšší povolené rychlosti; měření nadto proběhlo až po dokončení předjížděcího manévru. Skutkový stav je dostatečně zjištěn, a to i co do tvrzení stěžovatele o jeho jednání v krajní nouzi. Postačí provedené důkazy, včetně stěžovatelem předloženého videozáznamu; výslech řidiče trolejbusu by neměl vypovídací hodnotu (předjížděcí manévr nebyl natolik nestandardní, aby bylo možné předpokládat, že si jej řidič trolejbusu bude pamatovat), a je proto nadbytečný. Nadbytečné je rovněž provedení znaleckého posudku; okolnosti předjížděcího manévru lze rozpoznat z videozáznamu bez zvláštních odborných znalostí. 6. Jde-li o námitku stěžovatele o jeho jednání v krajní nouzi, krajský soud uvedl, že stěžovatel při předjíždění neodvracel přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněného zákonem. Jízda trolejbusu probíhala "z hlediska rychlosti a plynulosti" standardně. Krajský soud vyloučil, že trolejbus při předjížděcím manévru "prudce" či "záměrně" zrychlil. Stěžovatel neměl důvod předjížděcí manévr započít. 7. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Podle Nejvyššího správního soudu se správní orgány a krajský soud řádně vypořádaly se stěžovatelem navrženými důkazy; neprovedly je, neboť je považovaly za nadbytečné. Nešlo proto o tzv. opomenuté důkazy. K námitce stěžovatele, že krajský soud hodnotil jím předložený videozáznam "nepřípustně laicky", Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud nehodnotil skutečnou rychlost, k čemuž "by zajisté bylo třeba odborného posouzení znalce". Pro hodnocení nastalé situace a tvrzení stěžovatele (o jednání v krajní nouzi) postačila krajskému soudu "obecná (soudcovská) zkušenost". Šlo o to, zda stěžovatel odvracel přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněného zákonem. Ze záznamu přitom bylo "očividné", že situace nebyla mimořádná ("v době předjíždění v protisměru nebyla žádná vozidla, trolejbus výrazně neakceleroval, pouze plynule zrychloval po výjezdu ze zastávky"). 8. Nejvyšší správní soud nespatřil příčinu vzniku hrozby bezprostředního nebezpečí v jízdě trolejbusu. Předjížděcí manévr trval 8 vteřin, z videozáznamu nevyplývá, že by trolejbus výrazně zrychlil či jinak bránil v předjíždění. Nejvyšší správní soud vyšel z obecného předpokladu, že krajní nouze se nemůže dovolávat ten, kdo nebezpečnou situaci úmyslně vyvolal. Stěžovatel přitom s následkem spočívajícím ve vzniku nebezpečné situace, kterou nepůjde odvrátit jinak než překročením rychlosti, musel být minimálně srozuměn. Věděl, že nebude mít možnost vrátit se za předjížděný trolejbus; rychlý předjížděcí manévr skončil těsně před křižovatkou s přechodem [kde se předjíždět nesmí, viz § 17 odst. 5 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb.] a stěžovatel sám uvedl, že od začátku věděl, že nebude mít možnost se vrátit za předjížděný trolejbus, neboť za trolejbusem jela souvislá řada dalších vozidel (Nejvyšší správní soud předpokládal, že situace za trolejbusem odpovídala tvrzení stěžovatele, znemožnil-li správní orgán provedení videozáznamu z vozidla strážníků, viz sub 3 větu druhou). Stěžovatel neměl trolejbus v uvedené situaci předjíždět. V předcházejícím řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel překročil rychlost a jeho jednání nenaplnilo znaky okolností vylučujících protiprávnost. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel trvá na tom, že jeho jednání naplňuje znaky krajní nouze; odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016 č. j. 7 Tdo 272/2016-20. Správní soudy a správní orgány nepřípadně zmiňují rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011 č. j. 5 As 10/2011-111 a ze dne 11. 5. 2016 č. j. 2 As 13/2016-36. Z nich se přitom podává opak; že stěžovatel v krajní nouzi jednal. Oba správní soudy bez vysvětlení pominuly výklad uvedených rozhodnutí provedený stěžovatelem, což je projevem tzv. jurisdikční libovůle [srov. nález ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 470/97 (N 163/16 SbNU 203) a ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 451/05 (N 112/46 SbNU 69)]. 10. Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího správního soudu o jeho nepřímém úmyslu k následku spočívajícím ve vzniku nebezpečné situace (sub 8). Nejvyšší správní soud excesivně dovozuje, že stěžovatel měl úmysl vyvolat rizikovou situaci "závoděním" s řidičem trolejbusu. Právní hodnocení orgánů veřejné moci je rozkolísané; Magistrát města Brna možnost krajní nouze nepřipustil, vedlejší účastník a krajský soud shledali, že chybí reálná a bezprostřední hrozba nebezpečí, a Nejvyšší správní soud stěžovatele "rovnou obvinil" z vyvolání možného nebezpečí a vyloučil tím krajní nouzi. 11. Dále stěžovatel tvrdí, že v jeho věci došlo k procesnímu pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů [s odkazem na přípustné odmítnutí provedení důkazu toliko ze tří důvodů podle nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)]. Napadená rozhodnutí ani rozhodnutí jim předcházející však neobsahují konkrétní argumenty, pro které orgány veřejné moci neprovedly navrhované důkazy. Šlo-li o výslech řidiče trolejbusu, není vyloučeno, že si mohl událost pamatovat. Jeho výslech mohl prokázat tvrzení o řidičově snaze vyprovokovat rychlou jí